Aktuální výstava „Obrazy o lásce“ představuje projekt Michala Novotného, autora, který se na umělecké scéně etabloval pod pseudonymem MICL, a jeho ženy Marie.

MICL (*1969) je pozoruhodnou a významnou tvůrčí osobností silné střední generace, která na uměleckou scénu nastupovala v průběhu devadesátých let dvacátého století. Studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry prof. Jiřího Načeradského, prof. Jiřího Davida a prof. Karla Nepraše, výrazně ovlivnilo jeho zaměření. Malba a sochařství se v jeho díle prolínají jako rovnocenné složky vstupující často do živého dialogu. Protože malba je bezesporu svobodnějším, bezprostřednějším médiem, ztvárňuje v ní i předobrazy soch, které by rád vytvořil a jejichž vznik je vázán na vhodnou příležitost, umístění a, jak sám říká, také na „pěkný kus materiálu“. Zatímco „za dlouhých zimních večerů“ pracuje spíše na komorních sochách z pryskyřice, cínu či alabastru, u monumentálních realizací pro exteriér volí především kámen, dřevo nebo beton. Výsledkem pobytu na chatě na Sázavě se stal dnešní výstavě bezesporu dominující „Černý sněhulák“ z barveného polystyrenu, který se do budoucna snad dočká i provedení v betonu. Ztvárňuje autorovo oblíbené téma, jež má své předchůdce v kamenných sněhulácích v Hradci Králové, Plané u Mariánských lázní a Izraeli, a jež se v příznačné nadsázce typicky objevuje i v autorových obrazech. „Černého sněhuláka“ lze přitom vnímat jako jakési přitakání „natvrdlým“ myšlenkám, resp. programu umělecké skupiny Natvrdlí, který postuluje myšlenky tolerance, volnosti výtvarného projevu a „nestydaté natvrdlosti“ (členové: Karel Jerie, MICL, Lukáš Miffek, Jaroslav Valečka, teoretikové: Rea Michalová, Bernard C. Coty).  MICL se od počátku velmi dobře vřadil do tohoto seskupení sdružujícího čtveřici „poctivých umělců“, pro něž je malba stále tím nejintenzivnějším výrazovým prostředkem.

Motivické zaměření dnešní výstavy vzešlo z poznání, že napříč jednotlivými autorovými cykly a tvůrčími obdobími (černo-zlaté období; scenérie čerpající inspiraci z prázdninových pobytů a letních výletů; melounová města atd.) lze nalézt jednu tematickou konstantu: emocionálně „angažovaná“ díla, v nichž autor v různých polohách humorné či metaforické nadsázky mapuje svůj osobní život, či nejpřesněji: vztah ke své ženě Marii. Toto jeho intimní vyznání jen podtrhuje prezentace komorních obrazů tradičních Mandal a abstraktních kompozic, děl Marie, která pod vlivem svého muže „propadla“ výtvarné tvorbě zcela svébytného zaměření.

Porozhlédneme-li se po vystavených MICLových plátnech, skutečně nemůžeme přehlédnout velmi sochařsky cítěnou mužskou postavu, jež je autorovým stylizovaným autoportrétem, a v ženské tváři rozpoznáváme rysy Marie. Jindy naopak MICL plně využívá obrazové metafory. Ve všech případech platí, že ztvárňuje to, co má rád, čeho je rád součástí, co ho oslovuje a inspiruje. Jak sám říká: „Někteří lidé si fotí obrázky z dovolené, já nefotím, ale maluju. Když mě něco hodně zaujme, nakreslím si to do skicáku a pak z toho třeba vznikne obraz.“

Z reflexe autentických zážitků, snů i polobdělých stavů vytváří MICL ve svých obrazech novou realitu. Je v ní kouzlo imaginativní proměny, hravost, humorná pointa. Je to úchvatně tvarově a koloristicky rozehraný svět, v němž stojí za to žít.

Rea Michalová

Na úvod bych ráda uvedla slova významného českého umělce a básníka Jiřího Koláře, který vždy zdůrazňoval, že každý by se měl držet toho, co je mu vlastní, „nekoukat někomu přes rameno“, vycházet ze svého vzdělání a způsobu myšlení, z vlastních představ, aby tak mohlo vzniknout svébytné dílo. To se dle mého názoru podařilo vystavující autorce Birgitt Fischer, z níž vyrostla nezávislá tvůrčí osobnost, která ve své práci nezapře ani svůj německý původ, ani dlouhodobý a dnes již trvalý pobyt v Čechách. Jak kdysi přiléhavě napsala: „Ochranná kukla, která mě na začátku chránila před vlivem okolí, se proděravěla. Nejenom, že díky tomu rozumím čím dál více jazyku, ale také získávám nové priority. Moje proměna se, alespoň prozatím, určitým způsobem završila: z mimozemšťana německého jsem se stala mimozemšťanem asimilovaným.“

Birgitt Fischer se narodila v Offenburgu v Bádensku-Württembersku a v letech 2008-2014 studovala v Intermediálním ateliéru prof. Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvovala velmi přesvědčivou diplomovou prací s ústředním tématem autoportrétu, zabývající se stereotypy, na které v České republice sama narážela. Je schopna se velmi suverénně pohybovat v současném tvůrčím prostoru bohaté mediální nabídky. V její tvorbě najdeme obrazy, objekty, environmenty, performance, fotografie, videa…

Přistupme nyní však k dnešní výstavě. Své vidění světa shrnuje autorka v dílech geometrizující figurace, v plošném stylu tvořeném rastrem, který se stal dominantním prvkem celé její malířské a objektové tvorby. Rastr vnímá jako jednu z možných forem reality, jež znamená určitý řád. K fascinaci konstrukcí, která má svůj původ snad již v jejím někdejším povolání technické kreslířky, dodává: „Na jednu stranu mě přísnost rastru přitahuje a stanovuji si pro jeho používání vlastní pravidla, na druhou stranu se však rastru nedržím striktně a snažím se vyhnout perfekcionalismu. Má práce se v podstatě odehrává v prostoru, který je těmito dvěma přístupy vymezen.“

Aktuální výstavou navazuje autorka na své předchozí práce z roku 2017, především cyklus prostorových Figurín (Figurinnen). Šablony, které po jejich vzniku zbyly, využila jako novou, nezávislou formu a proměnila je v nové figury, tentokrát na plátně a na papíře. Zredukováním malířských složek na základní vztahy rastru a kontrastních barev, volených s ohledem na tvar, dosahuje ojedinělého harmonického a vnitřně optimistického výrazu. Zjednodušení tu znamená komplexnost. Méně je více. Je to minimum, získané za cenu pokorné a houževnaté práce.

Rea Michalová

Blanka Nováková (*1985), jedna z nejtalentovanějších malířek své generace, absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze roku 2012. Celé studium strávila v Ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana, což ji zásadním způsobem ovlivnilo. Z tohoto ateliéru, oplývajícího ojedinělou atmosférou, jaká se na Akademii už asi nikdy nebude opakovat, vzešla celá plejáda špičkových autorů laborujících v médiu klasické malby s realitou či její foto-iluzivní podobou. Dílo Blanky Novákové mě zaujalo již na pravidelných semestrálních klauzurách. Nebylo to jen pro vytříbenost malířského rukopisu, v tomto ateliéru snad dokonce „běžnou“, ale především pro něžnou citlivost, s jakou autorka zpracovává zvláštní a nečekané interakce ze světa zvířat a lidí, pro schopnost neokázale a přitom mimořádně sugestivně ztvárnit jakési křehké momenty přírodní rovnováhy.

Nyní, několik let po jejím absolutoriu, v období, které je jakousi přirozenou zkouškou pro všechny mladé talenty, mohu naprosto jistě říct, že Blanka prokázala, že je schopna velice pevně – a přitom s nezbytnou pokorou – stát za svou vizí a posouvat ji jak do hravějších a úsměvnějších, tak také do osudovějších obsahových rovin. Pro současnou prezentaci připravila velmi vyrovnaný a kompaktní soubor obrazů, který ukazuje na kontinuitu myšlenky kratinkých příběhů, jakýchsi bajek zacílených na existenciální obsahy, ovšem nikterak notoricky známých a také ne vždy obsahově jednoznačných. Výstava nese název podle dvou ústředních obrazů, jejichž hlavními aktéry jsou v srna a pes stojící proti zdi a komunikující s malbami na ní. Jak sama autorka říká, šepot lze vnímat jako intimní způsob komunikace, pokud jsme těmi, co se jí účastní. Na druhou stranu je něčím velmi nepříjemným, pokud netvoříme součást užšího kruhu těch, co šeptají. Pak lze dospět i k pocitu vyčlenění. Ve zmíněných plátnech Blanka Nováková inscenuje velmi subtilní dialog dvou stran. Působení člověka zachycuje nepřímo, což je zajímavý prvek, se kterým často pracuje. Obraz „Šepot 1“ dokonce u diváka vyvolává pocit, že dialog srny s trpaslíkem je veden o něm. Další výrazný soubor představují obrazy s tématem ptáků v interiérech. Zatímco labutím autorka přisuzuje roli lidského společníka, plátna s motivem vrabců či holuba rozehrávají atmosféru interiéru, v němž je člověk minulostí.

V aktuálních obrazech upouští autorka od zcela neurčitého pozadí, které v minulosti řešila pouze jako barevné plochy. Prostor, v němž se „příběh“ odehrává, se nyní stává doplňkem autorkou režírovaných kompozic, vytváří pomyslné jeviště pro rozehrání komorních, velmi podmanivých „představení“.

Rea Michalová

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,

dovolte mi přivítat Vás dnes na výstavě, které si vážím více než kterékoli jiné. Prvotní idea společného projektu dvou bývalých spolužáků z Akademie výtvarných umění vznikla již před třemi roky. Když jsme výstavu promýšleli a kdykoli jsem si sama pro sebe jména Barbory Bálkové a Pavla Vašíčka vyslovila, dokázala jsem si představit ojedinělou obsahovou bohatost, až košatost formálně odlišných výtvarných prostředků a mnoho témat, která spolu souvisí, ale teprve tváří v tvář finální instalaci, mohu o tomto tvůrčím spojení říci, že je ve svém souhrnu ohromující. Díla obou autorů jsou pozoruhodně obtěžkána předmětností a významy a dokáží jistou formou magičnosti vyvolat mimořádně silné dojmy.
V této souvislosti lze osvětlit i vazbu na báseň Jiřího Ortena „Bílý obraz“, jejíž titul zaznívá v názvu výstavy. Pro oba autory je tato báseň, vzniklá 12. 12. 1939, tedy téměř přesně před 78 lety v atmosféře okupace, symbolickým vyjádřením energie, která se skrývá za slovy a jež má přesně tu moc, jakou má umělecké dílo vyzařovat. Přesahuje konvenční popis krajiny a jak sami tvůrci říkají, „je v ní přítomnost lásky, krásy, smrti i věčnosti a za tím jakýsi apel na zachování lidství. Jsou to témata, jimiž se zabýváme a vyjadřujeme je prostředky, které jsou hodně sdělné“. Současně „bílý obraz“ asociuje v uměleckohistorickém kontextu úsilí dojít na hranice malby, překonat předmětný svět a nejlépe znázornit transcendentno. V případě práce vystavujících nejde ani tak o puristické očištění výrazu, jako především o snahu dotknout se toho, co jevovou realitu přesahuje a ozvláštňuje. Umělecké dílo se v pojetí Barbory Bálkové a Pavla Vašíčka stává polem protínajících se energií, místem, ve kterém se koncentruje smysl a které nás vytrhává z letargie posunutím hranic obvyklé vizuality.
Barbora Bálková (*1978) je etablovanou autorkou, držitelkou řady ocenění, nominovanou na prestižní Essl Award (2005). V průběhu studií na Akademii výtvarných umění prošla ateliéry Vizuální komunikace J. Davida, Malby V. Skrepla a Nových médií V. Bromové, což určilo její multimediální zaměření. Svou tvorbu rozvíjí v oblasti malby, kresby, fotografie, objektu, přičemž vždy volí to médium, které vnímá pro ztvárnění konkrétního tématu jako optimální. Barbora Bálková vytváří velmi ucelené soubory, v nichž zkoumá, nezřídka formou sebenahlížení, otázku individuální lidské identity. Ať jsou námětové okruhy jakkoli rozvolněné, její práce se často kriticky vymezují vůči tomu, co se vymklo zdravé humanitě. Pohyblivá instalace „Blues jatečného skotu“ je jakýmsi mementem, že své privilegium moci by měl člověk humánně uplatňovat nejen k životu jiných lidí, ale i zvířat. V díle „Zvířátko“ odkazuje na nejprimárnější zkušenosti péče o věc či zvíře a přenáší je do vztahu k Zemi. Zatímco v objektu „Jablonecká bižuterie“ parafrázuje slavné dílo Damiena Hirsta „For the love of God“ sestávající z více než osmi tisíc diamantů s cílem nastolit otázku o tom, co vytváří hodnotu uměleckých děl, v instalaci „Modlitební kniha“ či „Zlomový bod“ pracuje s intimnějšími, avšak neméně apelativními obsahy.
Pavel Vašíček (*1979) je téměř geniální hyperrealistický malíř, který patří k těm několika pozoruhodným talentům z dnes již slavného ateliéru prof. Zdeňka Berana, jejichž význam již dávno překročil domácí horizont. Monumentální autorova plátna lze přirovnat k vrcholnému baletnímu vystoupení. Přinášejí fascinující a brilantní spojení psychična a fyzična, ruky a mozku. Aby dosáhl co nejintenzivnějšího účinu obrazu, hledá pro konkrétní námět adekvátní vizuální gesto. Pracuje s bohatstvím, které nabízí mimetický jazyk, aby současně povolil uzdu emocionálnímu náboji a v procesu malby dospíval k „náhlým událostem“, k anamnéze přeludných, opalizujících barev a linií. Vašíčkova díla se vyznačují neobyčejnou barokizující velkorysostí, košatostí výrazu, pregnantní symbolikou a ojedinělou virtuozitou tvůrčího zpracování. Existují ve sféře „romantického řádu“, který spojuje racionalitu a představivost. Kvalita autorových obrazů je po léta vzácně vyrovnaná a konstantní zůstává i tematické soustředění se na existenciální obsahy a tendence k mementům. Zatímco ústřední plátno „Vědomí“ s mnohačetnou symbolikou je zjevením transformace život - smrt, a „Milenci“ přistupujícími živoucími silami, obrazy s ústřední postavou Donalda Trumpa (ať už v měsíční krajině či jako dětský portrét) reflektují v širším pojetí téma síly myšlenky, demagogie a moci. V dalších, poloabstraktních dílech se námět doslova rozechvívá mezi jednotlivé vrstvy, strukturu obrazu a nechává zaznít autorovo mistrné malířské gesto, které bylo vždy jeho trumfem.

Rea Michalová

Vážení přátelé a milovníci umění,

jsem nesmírně potěšena, že podzimní výstavní sezónu roku 2017 mohu v Galerii Michal´s Collection otevírat projektem Aleše Brázdila (*1983), jednoho z nejpozoruhodnějších současných umělců v médiu klasické malby. Od doby absolutoria (2009) na Akademii výtvarných umění v Praze se svým souvislým a výrazově mimořádně silným projevem propracoval na „medailové pozice“ dnešní umělecké scény. Talent Aleše Brázdila by se dal přirovnat ke schopnostem houslového virtuóza. Jeho tahy štětcem dokážou precizně nastavit zrcadlo realitě, aby jindy – se stejnou bravurou – měly lehkost až vzletnost expresivního minimalismu.

Aleš Brázdil se do povědomí širší veřejnosti zapsal především jako vpravdě postmoderní „básník“ interiérového života. V jedné, až dosud dominantní linii svého díla se soustřeďuje na zpodobňování nejbližšího okruhu lidí, kdy na pozadí intimity rozehrává příběhy, zdánlivě každodenní a každému nějak známé, v nichž něco je trochu jinak. Dospívá až k hybriditě výrazových forem. Jinde působí „novo-věcná“ atmosféra jeho vidění a způsob, kterým prezentuje svůj model v banálně nesmyslných nebo naopak dráždivě erotických pózách.

Současně se však z této figurální linie začala vydělovat autorova nová, paralelní tvůrčí cesta. Vzdálené záblesky zrakových vzpomínek na slavný Betlém Matyáše Bernarda Brauna daly vznik procesuálně-abstraktním „Monumentům“, v nichž poprvé zazněly bohatě diferencované modře i odstíny delikátních šedí.

Název aktuální výstavy je velmi lapidární: „Obrazy“. Toto záměrné popření verbální elokvence má svůj význam. Nejde tu o žádnou formu výtvarné narace. Na počátku tohoto mimořádně koherentního a pregnantně promyšleného souboru pláten, který je i dle umělcových vlastních slov jeho nejkonceptuálnějším projektem, byla romantizující idea hledání přírody v jednotlivých detailech, ve „vznešenu“ hor, skal a kamenů. Ta se promítá do obrazů abstrahovaných, vnitřně bohatých struktur, které jsou ve formě promyšlených vizuálních ozvěn konfrontovány s díly plně současné inspirace, ať už je to abstrahované logo nápojového koncernu či představa trumpovské Ameriky. Autor se tu přes klasické vidění a obsahovou vázanost k předmětnému světu dostává k výtvarné formě fungující v obou polohách – abstraktní i zobrazivé.

Aleš Brázdil touto excelentní výstavou jen potvrzuje, že jeho mimořádný talent a zejména kontinuální tvůrčí práce mu umožňují velkorysé tvůrčí vyjádření, které zrcadlí jeho schopnost „vidět dál“.

Rea Michalová

Milujeme je. Objevujeme s nimi nové světy. Zažíváme s nimi úžasná dobrodružství. Léčí naše rány. Inspirují nás k tomu nejlepšímu, co v nás je. Většinou přichází, aniž je hledáme. Jsou nadčasové. Naše múzy.
Tvůrčím motorem mohou být pro někoho peníze nebo ambice, ale takové „vulgární“ stimuly nelze srovnávat s oním světlým symbolem, múzou – esencí ženství a dokonalosti. Múzy, bytosti z „jiného světa“, mají mnoho společného s anděly – také vzdorují vědeckému popisu a klasifikaci, ale nejsou zbaveny toho nejmocnějšího kouzla vůbec, sexuální přitažlivosti. Nahé múzy. Nude Muses.
První ucelený popis Múz podal Hésiodos ve „Zrození bohů“. Charakterizuje je jako ženy s „útlýma nohama“, které tančí okolo fialového pramene na hoře Helikón. Antičtí Řekové si Múzy představovali jako krásné a laskavé ženy, které milují tanec a zpěv. Přinášely harmonii a působily vždy blahodárně, k lidem byly laskavé a příjemné, zejména k básníkům, hercům, pěvcům a dramatikům, ti všichni patřili k jejich oblíbencům. Múzy jim polibkem na čelo vdechovaly božskou inspiraci a tvůrčí elán. A ačkoliv ve starověké mytologii existovalo devět Múz, malíře ani sochaře „neopečovávala“ žádná. Co naplat, dnešní múzy však už stejně nejsou nadzemská stvoření sídlící na Olympu. Navíc, jak píše Valéry, bohové nám sice „darují první verše“, ale zbytek je na autorově kreativitě.
Pro tento projekt, nazvaný „Nude Muses“, jsem vybrala sedm rozličných, velmi vyhraněných a originálních tvůrčích přístupů k tématu ženy jako múzy. Protože všichni vystavující jsou muži, lze jejich výpověď chápat také jako jakousi genderovou poctu inspiraci.

Aleš Brázdil, mimořádný talent vzešlý ze školy hyperrealistické malby prof. Berana, se představuje jako skutečný mistr abstrahované vizuality nechávající vystoupit intelektuální obsah obrazu.
Jan Gemrot, autor geniálních malířských schopností a jeden z nejúspěšnějších umělců současnosti v klasickém médiu, fascinuje svou schopností propojení surreálných, meditativních i provokativních prvků v zářivém celku obrazu.
Petr Holub je sochařem mimořádné tvarové ekvilibristiky a noblesní monumentality, jež dokáže propojit s barevným akcentem, lehkostí obsahové nadsázky a humoru.
Karel Jerie, král současného komiksu, rozehrává na ploše plátna příběhy okořeněné ojedinělou mírou fantastična, děje a emocí, jakoby magicky zastavené do jednoho napínavého okamžiku.
Lukáš Miffek je malířem s dokonale propracovaným univerzem umělecké vize: svým „neo-pop-artovým“, snadno rozpoznatelným a k diváku laskavým stylem vnáší do současného umění cosi velmi svěžího, hravého a emotivně odzbrojujícího.
David Saudek, výrazný představitel silné postmoderní generace nastupující na kulturní scénu v 90. letech, který kreativně zasáhl do více uměleckých oborů, vytváří ve svých obrazech sofistikované reminiscence na klasická témata, poutavě prodchnuté intelektuálním humorem.
Jaroslav Valečka, nepřehlédnutelná umělecká osobnost rozvíjející linii symbolistní imaginace, autor okouzlujících krajin s dalekými horizonty a magickými světelnými situacemi, je ve figurální linii svého díla „temný“, avšak nikoli bezvýchodný – Valečkova „temnost“ hladí.

Protože dnešní doba přímo hýří fantaskními motivy a absurdní skutečností, zdálo se mi případné pohlédnout blíže na veskrze půvabný fenomén múz a prožít tak – prostřednictvím vystavených děl – jejich polibek a následnou inspiraci.

Rea Michalová

Malíř Vít Jonáš (*1981) je pozoruhodnou osobností střední tvůrčí generace. Jako absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě měl doslova předurčeno, aby pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (2004-2010) v Ateliéru skla Vladimíra Kopeckého. Na rozdíl od zaměření profesora, v jehož díle se uplatňují dvě nezávislé linie, sklářská a malířská, byla již Jonášova diplomová práce (ač sklo originálně využívající) prostoupena jeho bytostným malířským založením, které bude nadále výhradně rozvíjet.

Musím velmi ocenit, že autor dospěl ke svému niternému výrazu opravdu poctivou cestou, cestou konfrontace se životní výzvou, cestou dozrávání. Jeho malířská práce se mi jeví o to aktuálnější, že se neomezuje na jednu formální polohu, ale jímavě „překmitává“ mezi „otisky“ zobrazivého projevu a abstraktní polohou. Je elektrizujícím setkáním racionality a emoce, konfrontací dvou kontrastních poloh, které však nevylučují syntézu, neboť náš svět je stále pociťován jako v zásadě jediný svět.

Autor si dokázal najít místo své tvůrčí existence v zajímavém bodě lomu či meziprostoru, který mu dovoluje zpracovat námět na samé hranici zobrazivosti, ale nenutí ho přitom opouštět klasické téma krajinomalby (či obecně pohledu do exteriéru). Důraz na tradici je tak jakýmsi pevným „záchytným bodem“ a zároveň spouštěčem malířského procesu, při kterém se otevírají možnosti formální experimentace.

Mimořádný estetický účin vystavených pláten je založen na rafinovaném překrývání dvou vrstev malby na plátně, organické, krajinné vrstvy a technicistní struktury v prvním plánu. Divák se tak ocitá tváří v tvář geometrickému rastru. Ten mnohdy asociuje reálný plot, u velkoformátových pláten v měřítku 1:1, aby jeho výška diváka přesahovala a aby bylo docíleno fyzického efektu. Na otázku, zda tento plot je spíše překážkou či vymezením bezpečného teritoria, odpověděl autor již názvem výstavy: „Insider jako opak outsidera, ten, kdo se cítí být plotem spíše chráněn, než omezován. V širším slova smyslu jde o životní postoj - vytyčení hranic - přiznání svých limitů…“

Malířská tvorba Víta Jonáše se vyznačuje silou přesvědčení v osobitém tvůrčím přístupu, který má svou logiku a svou racionalitu. Exaktnost geometrie tu vytváří skvělý rámec pro emoci.

Rea Michalová

Jan Harant (*1984) se na aktuální výstavě představuje jako suverénní figuralista, jehož práce vykazuje přesvědčivé kvality jak z hlediska výtvarné formy, tak obsahu (ve většině případů osobně prožitého). Prezentovaná série maleb má logickou kontinuitu s jeho předchozí tvorbou, diplomním souborem obrazů nazvaným „Od nemoci k úzdravě aneb Baumax atd.“, kterým v roce 2016 úspěšně ukončil svá studia na Akademii výtvarných umění v Praze, v malířském ateliéru prof. Michaela Rittsteina. Tento celek, sestávající z osmi velkoformátových pláten a autorské knihy, představuje výtvarně i obsahově přesvědčivou sondu do prostředí jednoho z obchodních řetězců, který svými praktikami psychicky ruinuje své zaměstnance, a do prostředí psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde dochází k uzdravení „pacienta“.

V nejnovějších, zde vystavených plátnech, vzniklých koncem loňského a začátkem letošního roku, rozvíjí Jan Harant úspěšně svůj koncept malby jako určitý druh existence vázané na konkrétní místo. Prostředí psychiatrické léčebny v Bohnicích se stalo součástí jeho životní zkušenosti a určilo i způsob jeho tvorby. V některých plátnech koncentruje autor své uvažování o lidském bytí do určitých mezí, jež jsou tradičně vnímané jako prostor intimity (domácí prostředí, ateliér). Přestože obrazový soubor má širší, obecnou platnost, zásadní role je v něm přisouzena autobiografické složce. Tuto sebereflexi, která malířovu práci doprovází, vnímám jako velice pozitivní prvek.

Autor vytváří sled záměrně banálních scén, v nichž se mu podařilo propojit věcnost i jistou nenucenost výtvarné formy, skutečnost i snění. Dokáže pracovat s rozehraným i redukovaným koloritem a zdařile střídá různé formy pochopení děje: někdy ztvárňuje scénu z pozice „lhostejného diváka“, jindy je emocionálně zaujatý, což dodává celému cyklu na bohatosti a vnitřním napětí. Nezřídka si ukládá jistá formální „omezení“ (např. redukce barevnosti v souvislosti s úvahami o dualitě - dialektickém spojení protikladů), která viděnou realitu zajímavě filtrují skrze jeho myšlení. Vystavené obrazy lze vnímat jako jakési sekvence romanticky odstíněného příběhu o „úzdravě“, kterým prochází imaginární postava rytíře v brnění jako ústřední motiv.

Nejnovější soubor obrazů Jana Haranta je velmi zdařilý a svědčí o autorově hlubokém ponoru do prostoru vlastní zkušenosti a otázky malby samé.

Rea Michalová

Stalo se dobrým zvykem konfrontovat na výstavách malířskou a sochařskou tvorbu. Mimořádně harmonické a velmi jemné spojení dnes prezentovaných obrazů a objektů jako by již naznačoval poetický název výstavy „Tichá Atlasová“, který přitom hned nemusí evokovat příjmení dvou zastoupených autorek. Ráda bych tu citovala slova Alexandry Atlasové, když mi vysvětlovala, proč zvolily tento titul: „Je to proto, že na AVU jsme s Katkou Tichou byly nerozlučná dvojka; naše paní vrátná vždy, když nás viděla a zapisovala příchody, podotkla: ‘ááá Tichá Atlasová je tady!’. Tak proto, máme se moc rády.“ Obě absolventky Intermediálního ateliéru prof. Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze přitom spolu v této formě ještě nevystavovaly. Jedná se tedy do jisté míry o premiéru, na níž se ojedinělým způsobem setkávají dva komplementární tvůrčí přístupy, bezelstná, syrová exprese v dílech Alexandry Atlasové a meditativní, esteticky vybroušená forma objektů Kateřiny Strach Tiché.

Plátna Alexandry Atlasové (*1981 Revúca, Slovensko; 2007-2013 AVU, Intermediální ateliér prof. M. Knížáka),  pohltí diváka mimořádnou emocionální hloubkou. Autorka velmi jednoduchou, rudimentární formou bez stylizace zachycuje své velmi nevinné a čisté fantazie. Mají vždy figurativní povahu, jsou vázány na člověka, zvířata nebo na různorodé metamorfózy mytologických bytostí, inspirované například „Proměnami“ Publia Ovidia Nasa. Tyto „poctivé“ obrazy, propojené divokostí zírajících očí, vznikají chvatnou, spontánní malbou, jako odraz představy precizně ustálené v autorčině mysli. Alexandra Atlasová má pro mě jako malířka neobyčejnou cenu v tom, že nikdy nepředstírala virtuozitu projevu, ale že se jí pod rukama samovolně rodí úžasná exprese, která ji zbavuje nutnosti vysvětlovat významy.

Kateřina Strach Tichá (*1987 Čáslav; 2007-2013 AVU, Intermediální ateliér prof. M. Knížáka, stáže v ateliéru Figurálního sochařství prof. J. Hendrycha a na VŠUP v ateliéru K. O. V. doc. E. Eisler) potvrzuje touto výstavou své kvality zkušené sochařky, která si může dovolit minimalistický koncept. Její tvůrčí přístup mi do jisté míry asociuje důkladnou práci archeologa, který z útrob dávnověku vynáší na světlo světa předměty, jimž teprve dodatečně bude nutno přisoudit funkce. Autorka často ponechává konečné rozřešení významu na individualitě každého pozorovatele tak, aby byl nucen ve věcech skrytý význam nebo funkci sám hledat – i když to neznamená, že ji musí automaticky vždy najít. Kateřina Strach Tichá navozuje v aktuální instalaci zvláštní spojení protikladem komorních a monumentálních forem. Nenápadnost delikátních papírových reliéfů (Z cyklu Předměty k uctívání) a technicistních Nástrojů z patinované sádry je záměrně kontrastována s rozměrnými sochami připomínajícími kamenné chrliče, jež jsou však transponovány do mnohem pomíjivějšího materiálu – papíru. Objekty Kateřiny Strach Tiché jsou brilantně promyšlené i formálně zpracované, jsou silné i křehké jako ona sama.

Rea Michalová

David Saudek představuje shrnutí své celoroční práce zformované v ojedinělý výtvarný cyklus: Praga Aeterna. V této brilantně promyšlené sérii autorovo postmoderní uvažování dosahuje vrcholu. Je to víceméně umělcova óda na město, které pro něj vždy znamenalo nejvíc. Ale tato láska není bez humoru a ironie. Autor na plátně vytváří někdy až téměř surreálná spojení. Tato jeho činnost, ne nepodobná „žonglování“, je ovládána zcela mimořádnou invencí a delikátní citlivostí.

Rea Michalová