Blanka Nováková

STRAŠÁCI A TI DRUZÍ
14. 9. – 14. 10. 2016

Blanka Nováková (*1985), jedna z nejtalentovanějších malířek své generace, absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze roku 2012. Celé studium strávila v Ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana, což ji zásadním způsobem ovlivnilo. Z tohoto ateliéru, oplývajícího ojedinělou atmosférou, jaká se na Akademii už asi nikdy nebude opakovat, vzešla celá plejáda špičkových autorů laborujících v médiu klasické malby s realitou či její foto-iluzivní podobou. Dílo Blanky Novákové mě zaujalo již na pravidelných semestrálních klauzurách. Nebylo to jen pro vytříbenost malířského rukopisu, v tomto ateliéru snad dokonce „běžnou“, ale především pro něžnou citlivost, s jakou autorka zpracovává zvláštní a nečekané interakce ze světa zvířat a lidí, pro schopnost neokázale a přitom mimořádně sugestivně ztvárnit jakési křehké momenty přírodní rovnováhy.

Nyní, několik let po jejím absolutoriu, v období, které je jakousi přirozenou zkouškou pro všechny mladé talenty, mohu naprosto jistě říct, že Blanka prokázala, že je schopna velice pevně – a přitom s nezbytnou pokorou – stát za svou vizí a posouvat ji jak do hravějších a úsměvnějších, tak také do osudovějších obsahových rovin. Pro současnou výstavu připravila velmi vyrovnaný a kompaktní soubor obrazů, který ukazuje na kontinuitu myšlenky kratinkých příběhů, jakýchsi bajek zacílených na existenciální obsahy, ovšem nikterak notoricky známých a také ne vždy obsahově jednoznačných. Autorka vždy jen naznačuje směr, jakým se má naše vnímání ubírat. Prostor, v němž se „příběh“ odehrává, je abstrahovaný, neutrální, vytváří pomyslné jeviště pro rozehrání komorních „představení“, jejichž režisérem je divák sám.

Dnešní prezentaci vévodí dva tematické celky, série „Orlů“ a „Strašáků“. V souboru „Orlů“, věnovaných tématu přátelství, partnerství a důvěry, autorka ztvárňuje zajímavý rituál z říše fauny, při němž se pár orlů řítí z oblohy, zaklesnut do sebe (pustí se až velmi nízko nad zemí). V druhém souboru se počáteční myšlenka „strašáku“ – zamyšlení se nad lidskými vnitřními strachy –transponovala na plátně do podoby bizarních, „neo-surreálných“ sousoší z vysloužilého oblečení a postav láskyplného zvířete, sousoší ve výsledku zcela optimistických. Autorka zde pozoruhodně a originálně nově zpracovala motiv, který se v její tvorbě objevil již roku 2009. Jak sama říká: „Otáčím se zpět, abych mohla jít dál. Nerekapituluji, jen se dívám.“

Rea Michalová