Intro
Martina Fotrová, Pavel Holas, Juraj Kollár, Jan Mikulka, Veronika Remak – Molatová, Markéta Urbanová
S.V.U. Mánes, Galerie Diamant, 4. 11. – 15. 11. 2009
Současná škála uměleckých přístupů by se dala charakterizovat jako pestrá mozaika, v níž se výrazně uplatňují jak novodobé konceptuální, multimediální a intermediální tendence, tak klasické malířství a sochařství. Nová média jsou stále přitažlivá, avšak ukazuje se, že fascinace technologiemi má své meze. Konceptuální uvažování, jež zasáhlo celou uměleckou tvorbu, se reflektovalo i do nekonceptuálních děl. A tak se skrze moderní podněty vracíme zpátky k tradici.
Klasická malba a socha v době ohlušujících masmédií nelehce bojuje o slovo. Umělcův přístup není revolucionářský, „buřičský“, ale niterný, introspektivní. Toto „zvnitřnění“, obrácení do sebe sama, znamená přitakání jemnosti.
Dnešní výstava s názvem „INTRO“ odkazuje k individualitě každého ze zastoupených umělců. Nespojuje je společné téma nebo členství v umělecké skupině, ale zaměření na klasické malířské a sochařské postupy, jak se s nimi seznámili v ateliéru prof. Zdeňka Berana a prof. Jana Hendrycha na AVU v Praze. Hledají vlastní vyjádření, uchopení skutečnosti ve více výrazových polohách. Od realistického a hyperrealistického projevu až na hranici expresivní abstrakce. Těží z bohatství, které klasická malba nabízí. Nepopírají vztah k předmětnému světu a v aktuální pluralitní době nabízí jakýsi pevný, „záchytný“ bod. Někteří vytváří realitu nové dimenze, kdy posunují realismus až do krajnosti zrakových schopností. Využívají fotografii, která je však pouze mechanickým článkem s limitovanými možnostmi, danými technologií, na rozdíl od konečného obrazu, jenž reflektuje jemné záchvěvy tvůrcovy senzibility. Někteří skutečnost více abstrahují. Jejich technika malby je minuciózně precizní i expresivně gestická.
Martina Fotrová
Martina Fotrová je sochařkou velkých plastických forem. Její figury se vyznačují intenzivní, opojnou plastičností, jak ji ve stati „Das Wesen der Plastik“ definuje Kurt Badt. Plasticita je kvalitou, kterou nacházíme jen v sochách vytvořených se záměrem předat obraz pulzujícího života. Tento přístup se odlišuje od práce s „objets trouvés“, asamblážemi či od abstrahujících tendencí redukujících člověka až na siločáru v prostoru. Plastiky Fotrové potvrzují Maillolovu zásadu, že „dobrá forma vždy vyplní dlaň“. Respektuje pravidlo o jasném prostorovém vymezení tvaru a o harmonii forem, ač ty se vzdalují klasické představě ideálu krásy. Nahlíží na ženu jako na pravěkou Venuši či Rubensovu Helenu Fourmentovou. Hmotnost těla je jí hmotností světa. Téma Tří Grácií, které v antické mytologii symbolizuje bohyně krásy, lásky a mládí, transformuje do současné podoby, avšak neřídí se trendem mediálních idolů. Převádí do výtvarné řeči obyčejnost.
Pavel Holas
Pavel Holas, odborný asistent v ateliéru prof. Berana na AVU, představuje monumentální obrazy z cyklu „Hádanky a hlavolamy“ (2009). Jedná se v podstatě o hru, kdy autor vybízí diváka k aktivitě. Jeho díla nejsou uzavřená, hra vyžaduje spoluhráče. Recepce je reflexivní hrou. Principy autorovy malby jsou abstraktní, ale přesto se nevzdaluje reality. Zatímco reálný detail, fragmenty skutečnosti, racionálně promýšlí, v další fázi obrazové výstavby pracuje intuitivně. Gestickými zásahy vytváří kompozice „organizovaného chaosu“, založené na překrývání prostorů. Obrazy překvapují nečekanou intenzitou, jak po stránce formální, tak obsahové. Jejich emocionální bohatství má své paralely v oblasti hudby, neboť zásada neustálého hledání a porušování fiktivní rovnováhy se uplatňuje i při vzniku hudební skladby. Velký význam přikládá barvě a světlu, umocněným na maximum. Jsou Holasovi klávesami, které rozehrává jako při koncertu na varhany.
Juraj Kollár
Juraj Kollár ve své tvorbě dokáže postihnout elementární kvalitu dějů, podat bytostné jádro objektivní skutečnosti a psychické zkušenosti. V malířském procesu, kterým vizualizuje povahu své percepce, má každé jeho gesto a každý tón osobitou váhu. Ve velkoformátovém plátně „Lager“ (2009) pracuje autor se vstupem do ohraničeného prostoru, který vyvolává pocity existenciální stísněnosti. Zatímco soubor obrazů „Konstrukce“ (2001-2009) otevírá průhled do krajiny přes rastr sklobetonové stěny, v „Lageru“ není naše vidění ničím filtrováno. Kollár zachycuje skutečný vjem, s nímž dále laboruje. Otáčí střechu dovnitř prostoru a využívá její světelnou reflexi. Vjem podvědomě propojuje s impresí z Kieferova obrazu („To the Supreme Being“, 1983, MNAM, Centre Georges Pompidou). Nyní tvůrce sám filtruje svoji percepci. Imaginární květy v obraze jsou symbolickým světlem, vizí naděje.
„Zelený obraz“ (2009) se řadí k abstraktní, až konceptuální linii Kollárova díla, kde se mu otevírají nové možnosti experimentace. Použitý materiál (lepenka), který sloužil k vytvoření struktury členění plochy, změnil povahu a vstoupil do obrazu znovu.
Jan Mikulka
Jan Mikulka ve své tvorbě pracuje s fotograficky zprostředkovaným viděním reality. Záměrně si volí témata, která mu umožňují co nejintenzivněji vyjádřit své univerzum, citový prožitek, a uplatnit své virtuózní malířské schopnosti. V obrazech „Torzo“ a „Barely I, II“ (2009) využívá hru s iluzí. Nezachycuje celek, ale detail, jenž záměrně rozostřuje, aby se částečně či zcela vytratil smysl reality a dospěl až k abstraktnímu posunu. Výtvarná hra s těmito fragmenty je umocněna významem světla a jemných barevných valérů, na úkor hloubky ostrosti a prostorové percepce. Vodní hladina v „Barelech“ je zrcadlem, které všechno mění. Skutečnost je jen jakousi proměnlivou tekutinou.
Autor představuje na výstavě také svou portrétní tvorbu, které se dlouhodobě věnuje. V rámci klasické malby jde o jednu z nejtěžších disciplín. Vždyť již Jean Auguste Dominique Ingres prohlásil, že „portrét je zkouškou malíře“. V podobizně Františka Häckela (2009) se Mikulka zabývá sepětím skutečnosti a iluze, vnitřní vazbou mezi modelem a umělcem. Přeexponovává a umocňuje realitu. Na malé ploše vyjadřuje prostorové vztahy konkrétních detailů a vlivem makroobjektivu dosahuje výrazné hloubky ostrosti. Podává obraz obrazu života.
Veronika Remak – Molatová
Veronika Remak – Molatová ve své tvorbě uplatňuje neoromantický koncept krajiny. Zatímco ještě pro počátek 20. století platil princip souladu a porozumění přírodě, v dnešní době se však jedná o soupeření mezi civilizací a krajinou. Příroda se stává předmětem úvah o demografických a ekologických vyhlídkách do budoucnosti lidstva. Touto myšlenkou krajinného dramatu byla vedena i sama autorka v kompozicích ohňů a požárů, které zde vystavuje. Vytváří obrazy „otřásajícího, dojímajícího“ vznešena, jak ho v protikladu k „okouzlujícímu krásnu“ definoval Immanuel Kant. Zachycuje dynamickou sublimitu síly, se kterou byla konfrontována tváří v tvář. Díky skvělému malířskému podání dociluje až efekt nepříčetné záře a tetelivě chvějivé žhnoucí atmosféry.
Markéta Urbanová
Markéta Urbanová ve vystavených obrazech balancuje mezi polaritami reality a fikce, současnosti a minulosti, života a smrti, lásky a krutosti. Inspirována mistrovskou malbou Diega Velázqueze a Francisca Goyi, svou vizi krásného obrazu ztvárnila v cyklu „Černé nevěsty“ (2009). V monumentálním plátně „Černé vejce“ nově interpretuje příběh z opery Zdeňka Fibicha „Nevěsta messinská“ podle Schillerovy tragédie. Pracuje s bohatou symbolikou a nesmírně přesvědčivě fixuje v čase osudový moment, podtržený hieratičností figur, redukcí barevnosti a perfektním malířským zpracováním. Dociluje až surreálného působení celku. Naopak v díle „La Piovra“, představující osudovou ženu – femme fatale, rozvolňuje malířský rukopis a nechává zaznít barevné kontrasty. Markéta Urbanová propojuje křehkou duševní introspekci s fascinací pro neustále se opakující příběhy překlenující propastné rozdíly času.
INTRO. Může být konec konců také částí slova „introdukce“ a znamenat úvod k něčemu novému. Nechme se překvapit.
Rea Michalová