(Česky) Zklamání z ráje
Jan Gemrot, Petr Holub, Martin Kámen, Magdaléna Nováková, Tadeáš Podracký
Žijeme v době informačního věku, který charakterizuje informacionalizace a globalizace, stále větší závislost na složitých a křehkých technologiích, jež mají globální dopad a spočívají v rostoucí zranitelnosti dnešní společnosti. Obklopuje nás mnoho protikladů a obrovské množství problémů, z nichž některé jsou „jen“ lokální, avšak v posledních desetiletích čelíme hrozbám povahy planetární, všelidské. Jsou to např. znečištění životního prostředí a další ekologické problémy, narůstání rozdílu mezi ekonomicky vyspělou společností žijící v materiálním blahobytu a společností živořící v naprosté chudobě, střídání politických režimů, totalitarismus. Násilí ve světě se již neprojevuje jen otevřenou válkou, hlavním traumatem lidstva se stává terorismus. Další hrozby představují kriminalita, drogy, AIDS, pandemická onemocnění apod. Obrovský rozvoj vědy a techniky v moderní době vedl k nezměrnému optimismu a víře, že všechny problémy budou v pravý čas vyřešeny. Ukázalo se však, že tomu tak není.
Koncem 70. let 20. století vstupuje spotřební kapitalismus do nové fáze, vzniká hyperkonzumní společnost. Rodí se „homo consumericus“ nového typu – „turbokonzument“, který si žádá vysokou životní úroveň, profesní úspěch a osobní štěstí, nové emocionální zážitky. Podléhá vlivu masmédií, která šíří masovou kulturu, jež je podstatným aktérem globalizace, pravým opakem aktivní lidské kreativity. V prostředí strukturovaném moderní informační a komunikační technikou se jako nový nárok na čas prosazuje okamžitá dostupnost, vedoucí k instantním prožitkům, na úkor celostního vnímání a pochopení hlubších souvislostí. Komerční „entertainment“ zastínil duchovní hodnoty. Naše „Nová Arkádie“ uprostřed blahobytu plodí subjektivní mizérii. Deficity se týkají sféry osobní komunikace, rovnováhy profesního a soukromého života, mezilidského uznání, respektu a sebeúcty. Jedinec čím dál tím častěji podléhá depresím a úzkostem.
Výtvarní umělci, zastoupení na výstavě „Zklamání z ráje“, jsou seizmografy aktuálního vývoje civilizace. Současnost je vzrušuje i vyzývá k reakci, někdy přímo čitelnou výpovědí, jindy obecněji nastíněnou metaforou. Sledují protichůdné dobové tendence a pro ochranu před „utonutím“ v globalizovaném světě se ponořují do prostoru vlastní zkušenosti a kultivují individualizované výtvarné přístupy v rámci klasických i nových médií. Pojem krásy, v současnosti vyprázdněný a deformovaný komercí, usilují naplnit novým obsahem. Hledají to, co bylo ztraceno, ale ne jako návrat ke klasickému ideálu, ale ve smyslu objevování jinakosti a různých podob krásy. Slovy malíře Maxe Pirnera: „Každá krása je divná věc.“
Jan Gemrot /1983/
Malířská tvorba Jana Gemrota vyrůstá z klimatu současné doby, vyznačuje se kvalitou hluboké introspekce, sofistikovaným kompozičním řešením a bravurním výtvarným přednesem. Mapuje fenomény konzumní společnosti ovlivňující chování člověka, jeho sociální postavení a psychologické rozpoložení, i v mezních situacích. Autorovým hlavním krédem je znovuprožití a rekonstrukce vyhrocené reality, kterou nám předkládá k „znovurozpoznání“. Čelí chaosu doby a zrychlenému času estetikou hyperrealistické a realistické malby, která sceluje povrch obrazu a zachovává jeho klasickou závěsnou funkci. Jeho malba fascinuje precizností rukopisu v jemných štětcových záchvěvech i v transparentních, rozmývaných plochách. Vnitřní senzibilita je bází, která proniká do vrchních sfér obrazu, navozujících svou chladnou barevností dojem zdánlivé odosobněnosti.
V obraze „Bez názvu – Puberta 2“ (60×90 cm, 2010) analyzuje projevy rozkladu duševního života, psychologických útrap a neschopnosti žít, které narůstají, čím více triumfuje svět konzumu. Nežijeme již v ráji, Adam a Eva se fetišizací zboží a posunem jejich smyslového a duševního prožívání do virtuální sféry stávají pouhými „věšáky“ na luxusní oblečení, „fashion victims“. Rodí se „Superman“ a „Superwoman“, hrdinové „bez těla a bez duše“ („Adam a Eva“, diptych, 2010). Citový obsah sexuality se vytrácí, „nedostatek lásky“ mění lidstvo v egoistické a vypočítavé jedince, kteří nejsou schopni navázat citová pouta („Láska“, 2010). Formou bajky zpracoval autor apokalypsu teroristického útoku (Teroristický útok, 2010). K tomuto obrazu bychom mohli přistoupit i v souladu s antickou estetikou, podle níž tragédie přivádí diváka ke katarzi, očištění. Tím, že prožívá zpodobení tragického osudu, se jeho nitro otřásá, je očišťováno a divák může v jistém smyslu začít nově žít.
Petr Holub /1976/
Petr Holub ve své tvorbě navazuje na tradici klasicky cítěné sochy a posouvá ji do současnosti. Figuru staví do překvapivých kompozičních póz, umocněných sytou, výraznou barevností, jež mu umožňuje provedení v laminátu. Kromě toho pracuje s celou škálou dalších materiálů, jako laminovaný polystyren, měděný plech, dřevo. Ve druhé linii svého díla dospívá k utváření sochy z jednoduchých, stereometrických tvarů. Dvě plastiky „Manta“ jsou reflexí jeho fascinace hydrodynamickou formou a „designem“, který vytvořila příroda. Monumentální verze z laminovaného polystyrenu (260×230×40 cm), „plující“ ve výstavním prostoru, vyvolává až pocity neznámé hrozby. Na dynamickém účinu komorní verze z mědi se spolupodílí denní světlo, jehož odrazy a odlesky rozehrávají chladný, elegantní povrch sochy.
Martin Kámen /1982/
Martin Kámen ve svém fotografickém díle klade silný důraz na výpovědní obsah fotografie, její estetickou i technickou dokonalost. Zrcadlí v ní svůj vyhraněný umělecký a životní postoj. Soustředí se na hledání krásné formy, skrze kterou vyjadřuje také kritiku společnosti „éry prázdnoty“, společnosti, v níž není vyvážen poměr mezi materiálními a duchovními hodnotami. Jeho specifikem je inscenovaná fotografie, s objektivem zacíleným na lidskou figuru, portrét a figurální kompozici. Kromě vyladění barev a výřezu eliminuje následné počítačové úpravy. Čerpá z vizuální databanky uměleckých projevů minulosti a současnosti, využívá existující „slovníky“, ale nově je „programuje“ a konstruuje, naplňuje je aktuálními obsahy. Zajímají ho „předobrazy“, jejichž symbolika může promlouvat k současným tématům a otázkám. Ve svém zpracování námětu pohádky o Šípkové Růžence, jejíž původní verze ze 16. století končila tragicky, poukazuje na to, že frustrace moderní doby hledá množství náhražek nenaplněné touhy po radosti a štěstí, které nabývají charakter „útěků“ a „úniků“ do světa idealizovaných příběhů s „happy endem“. Do kontrastu staví řecký mýtus o Endymiónovi a Seléné (remake obrazu francouzského klasicisty Anne-Louis Girodet, Spánek Endymiónův, 1791), který neústí do příslibu šťastného života, odpovídá více syrové realitě, je vystřízlivěním z ráje. Ve fotografii „Hyakinthos a Apollón“, inspirované malbou Jeana Broca z roku 1801, konfrontuje příběh první, čisté „gay“-lásky se světem zahlceným odpady civilizace, zmítaným násilím a terorismem. Hořící budovy „Twins“ v New Yorku v zadním plánu jsou připomínkou 9. výročí teroristického útoku. Dílo „Pásifaé“ představuje volné umělecké ztvárnění příběhu z řecké mytologie o nevěrné manželce krétského krále Mínóa, která podlehla svodům býka. Autor zinscenoval příběh v prostorách saly terreny Vrtbovské zahrady a pojal ho jako paralelu současných narušených citových vztahů. Téma „Dante a Virgil v pekle“ (podle výřezu obrazu W. A. Bouguereau z roku 1850) mu evokuje stále se opakující zápas jedince či společnosti s realitou. Soubor na výstavě uzavírá fotografie „Funus“, v níž Martin Kámen, „zklamaný z ráje“, zrežíroval svůj vlastní fiktivní pohřeb.
Magdaléna Nováková /1983/
Magdaléna Nováková volí výrazové prostředky v závislosti na snaze najít co nejadekvátnější formu pro vyjádření svého uměleckého záměru. Věnuje se malbě, kresbě, videoartu, performanci. Vnější podněty pojímá do nitra, intelektem a senzitivitou je filtruje, aby pak výsledné dílo bylo neustálým překračováním hranic viděného, jeho srůstáním s abstraktní pocitovou složkou. Cyklus pláten „Hrdinky“ (2010) pojala jako konceptuální projekt. Vybírá si ženské idoly současnosti – z komiksu (Supergirl), filmu (Černá Mamba z filmu Kill Bill) a počítačových her (Lara Croft). Projektuje se do nich a dává jim svou podobu. Svůj postoj manifestuje zapojením proklamativního nápisu „It isn’t…“ do obrazové plochy. Figurální prvek kreativně spojuje s abstrakcí, zastoupenou čistými barevnými plochami se symbolickým významem. Obrazový soubor je reflexí lidské touhy po krásnějším životě, jež je však dosažitelný pouze únikem z tvrdé reality do krásného zdání, do snové země zářivých fantazií. Pod vlivem médií, která vytvářejí normy, vzorce chování, ovlivňují vkus, definují tělesný ideál, v sobě posilujeme určitý, velmi jednostranný a zidealizovaný obraz světa. Autorka poukazuje na skutečnost, že dnešní žena touží být úspěšnou a přitažlivou, avšak zároveň se ocitá ve vězení této struktury. „Dívka s perlou“ není ideální hrdinkou, masmediálním idolem, ale pouze „hrdinkou“ jednoho srdce, malíře Vermeera van Delft (1632- 1675).
Tadeáš Podracký /1989/
Tvorbu Tadeáše Podrackého, studujícího v Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, definuje zájem o lidskou anatomii a biologii. Jde mu o porozumění principu či kódu dané problematiky, kterou konzultuje i s vědci a odborníky. Jeho cílem je vyjádření přírodních procesů jinou formou, v oboru umělé inteligence. Dospívá až k minimalistickým objektům, někdy světelným. Studium fenoménu lidské inteligence ho přivedlo k tématice neuronů, nervových buněk, k jejich matematickému vyjádření a napodobení v umělé inteligenci. Například interaktivní světelný objekt „Neuron“ představuje zvětšený přepis axonu, nejdelšího výběžku neuronu, který vede buňkou zpracovaný signál k synapsi, druhému neuronu. Ztělesňuje myšlenku propojení proudu informací mezi lidmi, protože světlo se zapne jen v případě, propojí-li se oba konce přes člověka nebo více lidí. Světelný objekt „Kříž“ je syntetickým ztvárněním pulzujícího krevního oběhu. Jsme varováni před vyhasnutím lidského citu a lásky, které nám srdce evokuje.
Zklamání z ráje. Nebo také trochu jinak, slovy francouzského filozofa Gilla Lipovetzkého: „Nestoupáme do ráje, neupadáme do pekla, zkrátka se jen nacházíme v epoše paradoxního štěstí.“
Rea Michalová