(Česky) Jiří Hauschka
Černá a bílá,
Galerie 21. století, Praha
11. 5. - 31. 5.2012
Tvorbu Jiřího Hauschky (1965) lze překvapivě interpretovat různými způsoby, a to i přesto, že jeho dílo je tématicky a stylově velmi kompaktní. Teoretické podklady pro svou práci, které nabyl jak při svém občanském povolání, tak přímým kontaktem s čelními představiteli stuckistického hnutí (Stuckismus byl založen roku 1999 v Londýně teoretikem Charlesem Thomsonem s cílem obnovit pozice malby oproti sílícím konceptuálním tendencím, v následujícím desetiletí se rozšířil do celého světa. Dnes existuje přes 200 stuckistických skupin, česká pobočka vznikla roku 2004.), přetváří do vlastní výtvarné formy, představující jeho výrazný a nezaměnitelný rukopis. Autorovy originální stylizace, které nejsou jednoznačně definovatelné jako například siločáry, indukční mapy, fraktály pohybu, časové ozvěny apod., vytvářejí objemový tvar něčeho, co nám tvůrce nechce prozradit přímo. Tyto linie proplouvají krajinou: někdy probíhají horizontálně, jindy se vzpínají vertikálně, rozpínají se do prostoru nebo vytvářejí spojovací prvek jednotlivých elementů v obraze. Jsou to jakési toky energie, reprezentující paralelní, fantazijní světy, budované imaginací.
Hauschka maluje emocionální krajinné scenérie, je fascinován magičností a mystičností lesa, zšeřelou atmosférou lesních mlh, barevnými světly nočního města. Vpíjí se do prostoru moderní metropole. Přitahují ho místa, kde člověk zanechal svou stopu, lidskou figuru někdy zakomponovává do obrazu. Cestu vnímá jako spojnici mezi městem a krajinou, zajímavý, kontrastní geometrický prvek, ale přikládá jí také symbolický význam.
Na autorových dílech můžeme vysledovat přímou úměru mezi sdělením a formou. Stejně tak název současné výstavy v Galerii 21. století se dá vnímat jako protiklad, prazáklad (ve smyslu jin a jang, apod.) anebo v umělcově pojetí jako nekonečný prostor mezi nimi. Hauschka čerpá ze svého vidění reality, které by bylo zajisté ordinérní, kdyby důkladně nepracoval s potenciálem emocí, které jeho tématům dodávají na výlučnosti. Jeho tvůrčí přístup je syntézou tvarů a pocitů, v základním konfliktu rozumu a citu. Napadla mě paralela ve smyslu oxymóronu. Vidět zvuky, slyšet obraz. Autor se koncentruje na řešení problematiky prolínání, „tekutosti“ z různých úhlů, s precizností hodnou vědce. Promyšlenost jeho přístupu kontrastuje s jemnou zasněností a poetičností výsledného díla. To obdařuje plátna mnohem větší sílou výrazu a enormní pečetí autenticity.
Vrstevnice jeho siločar, jež nezapřou svůj organický původ, naplňují kompozici obrazu nebo mají roli drobného akcentu. Rozvíjejí se bez ohledu na ohraničení formátem, jako by jejich mapa pokračovala dál, až do naší reality.
Jiří Hauschka si tvrdošíjně a urputně vybudoval svou uměleckou vizi, se kterou se dokázal prosadit na mezinárodní úrovni (což pro umělce – autodidakta jistě není nikterak snadné). Jeho práce působí pozitivním nábojem, aniž by diváka zatěžovaly „popisem“ tvůrčího zápasu. Mezinárodní kontext a přesná tvůrčí vyprofilovanost jsou výraznými kvalitami, jimiž Hauschka obohacuje českou výtvarnou scénu. Typ podobně soustředěného umělce je totiž u nás poměrně neobvyklý. Proto je třeba ocenit autorovu pevnou vůli při prohlubování a sofistikaci jeho díla.
Rea Michalová