MARKÉTA KOREČKOVÁ & JÁN MACKO
RODINA NENÍ ZÁKLAD STÁTU
22. 2. – 15. 2. 2013
Markéta Korečková (1975) a Ján Macko (1969) charakterizovali svou koncepci výstavy slovy: „Název Rodina není základ státu převrací klasickou frázi o rodině jako základním stavebním prvku společnosti. Mýtus, který ve společnosti, kde založení rodiny už dávno není životní prioritou a stát ji nijak nepodporuje, zůstal spíš archaickým heslem s ironickým nádechem. Objekty a sochy představené na výstavě se tohoto tématu dotýkají v intimní situaci jako očekávání a narození dítěte (Markéta Korečková, „Síla pozitivního myšlení“), společenské deziluzi (Ján Macko, „Neviditelná ruka trhu“ a „Missky“), v autoportrétech (Markéta Korečková, „Poesie všedního dne I. a II “; Ján Macko, „Beránek“), kde autoři sami sebe vidí poměrně nemilosrdně, a to i ve vzájemném partnerském vztahu, autoři jsou totiž zcela proti duchu doby oddanými manželi.“ Nejvíce mě zaujalo zamyšlení se Markéty Korečkové nad svým novým „údělem“ a novými díly: „Síla pozitivního myšlení“, zahalená figura ženy s těhotným břichem a hlavou dítěte, vznikala především v období mého prvního a zatím jediného těhotenství, žila jsem v idylickém opojení všeho pozitivního, co se ve mně odehrává, a pozitivních představ o svém porodu, kdy své dítě nechám v klidu a lásce přijít na svět a budu ho v klidu a lásce vychovávat, jak budu pevná ve svých postojích vůči necitlivému systému zdejšího porodnictví a pediatrie, jak budu jednat intuitivně a budu tak přesně nejlépe vědět, co je pro mě a mé dítě nejlepší. Tato socha měla navazovat na předchozí práci – „Najádu“- zahalenou ženskou figuru se skutečnými zvířecími rohy coby maskulinní symbol v ženském těle. I tato nová figura měla být osazena zvířecími rohy, coby symbol síly. Po srážce s realitou jsem tento hrdý symbol změnila na suché větve a kořeny, které daleko lépe vystihují skutečný stav věcí. Má intuice nefungovala jak by měla, nahradilo ji totiž pozitivní myšlení, které, jak jsem se domnívala, bude mít vliv i na lidi a atmosféru kolem mě. Místo abych následovala své instinkty, stala jsem se loutkou v moci zavedených systémů, jako mnoho žen přede mnou. Další objekty vznikly už v době, kdy se tajemné očekávání téměř idylického těhotenství změnilo v syrovou skutečnost fyzicky a psychicky vyčerpané novopečené „maminky“, která zoufale zápasí s každodenními banalitami. Oproti vystylizované propracované draperii figury v „Síle pozitivního myšlení“ tvoří draperii v objektech „Poesie všedního dne I. a II “ obyčejný hadr na podlahu, do něhož jsem otiskla svou tvář.“
Tato existencionální a velmi osobní výpověď mě velmi úsměvně naladila (neboť některé věci v ženském životě se po staletí nemění). A nyní k mému komentáři tvorby obou autorů.
Ján Macko je typickým představitelem sochařské neprašovské školy. Pracuje s charakteristickým ironickým humorem, řemeslnou bravurou a obecně lidskými tématy. Jeho díla mají, stejně jako objekty jeho manželky, silně autobiografický ráz. Toto „zrcadlo“, velmi vyhraněné zaostření sebereflexe, se zřetelně manifestuje např. v „Neviditelné ruce trhu“ (2011), metaforicky vztažené k obraznosti a vyznačující se precizní vyvážeností hmot. Na první pohled jsem tuto sochu vnímala jako jakousi karyatidu, snad i jako lehkovážnou absurditu. Po delší kontemplaci vyplouvaly na povrch významy daleko jemnější a hlubší. Gesto andělovy ruky na mě působilo mysteriózním tónem, tak jako na obrazech zachycujících Jana Křtitele. Téměř obdobně mě u plastiky „Beránek“ (2009) minul jeho prvotní význam a dostávala jsem se do poloh evokujících postavy na etruských sarkofázích. Zaujaly mě spíše jemné náznaky významu „projít ohněm“, „být kovu pevnější“. Zatímco dřívější práce Jána Macka (cyklus „Kůže“, 2004) mě připravily na jistou provokativnost a cynický úšklebek, novější tvorba má poněkud jemnější vyznění. Ale nebyl by to Ján Macko, kdyby nám přece jen trochu cynismu nenaservíroval v „Misskách“ (2011).
Chápu, že Markéta Korečková, jedna z mých nejoblíbenějších sochařek, vytvořila nedávno sochu nejkrásnější, která nebude překonána, ale přesto bych chtěla promluvit o jejích uměleckých aktivitách. Vývoj Markéty Korečkové jako tvůrkyně byl raketový (ze SUŠ v Hořicích byla již v šestnácti letech přijata na AVU). Byla jsem vždy příjemně překvapena fazetami její práce, které od počátku spojovaly přemýšlivý způsob s velmi emocionálním přístupem ryze dívčího, a nyní již ženského elementu. Toto balancování na hraně způsobilo, že se vedle objektů uhrančivě mystických objevila díla velmi významově jednoznačná. Vždy mě připadalo, jako by sochy Markéty Korečkové dělala víla. I přes tento poetický význam je však autorčina konkrétní přítomnost v díle nepopiratelná (a někdy se opravdu popřít nedá, jak je vidět v sérii veraikonů). Bezesporu je Markéta Korečková neobyčejně senzitivní a sofistikovaná sochařka, kterých u nás v České republice není ani jako prstů na jedné ruce. Protože jsme ve výstavní síni omezeni prostorem, nechci analyzovat díla, která zde nejsou k vidění. Nicméně záměrem bylo představit práci Markéty Korečkové i v takto komorním prostoru, kde naprosto nejlépe vyniknou její sochy svou opravdovostí, vedeny jistou rukou a velmi jasnou myšlenkou. Autorka se neschovává za machu či gesta. Předvádí své pocity a ideje s takovou lehkostí a osvěžující inteligencí, že prostor není tak podstatný. Zamýšlela jsem, že i pro vás diváky bude podnětné toto soužití dvou lidí a hotových uměleckých osobností zhruba na ploše bytu. Berme to jako společenskou návštěvu jejich světa.
Rea Michalová