(Česky) Měřítko souvislosti
JAN GEMROT – PAVEL VAŠÍČEK
24. 4. – 25. 5. 2014
Naše poznání, náš svět se skládá z mnoha paralelních vizí. Vzděláním a zkušeností je dokážeme ve své mysli sloučit. Tato přirozená schopnost je nám dána od úsvitu věků. Jsme proto schopni přijímat i překvapivé protiklady.
Dva paralelní světy v úzkém žánru klasické, realistické malby představuje tvorba velmi výrazných osobností současné umělecké scény, Jana Gemrota (1983) a Pavla Vašíčka (1979). Prošli totožným uměleckým školením, absolvovali ateliér klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Přes mnoho shodných momentů se jejich tvůrčí vidění vyhranilo jako rozdílné.
Na současné výstavě se fascinujícím způsobem střetává konceptuálnější přístup k malbě u Jana Gemrota (vrstvení plánů a významů ve shodě s velmi racionálním pohledem na téma) a extatický, až „akční“ přístup Pavla Vašíčka. Jako by tu, na nejaktuálnější bázi, znovuožíval kontrast „řádu a dobrodružství“, o němž psal Apollinaire.
Monumentální plátna Pavla Vašíčka lze přirovnat k vrcholnému baletnímu vystoupení. Přinášejí fascinující a brilantní spojení fyzična a psychična, ruky a mozku. Aby dosáhl co největšího uměleckého a emocionálního účinu obrazu, hledá pro konkrétní námět adekvátní vizuální gesto. V procesu malby dospívá k „náhlým událostem“, k anamnéze barev a linií, odrážející jeho způsob myšlení. Jeho témata překvapí jemnou ironií. Dokáže poskytnout divákovi pocit mystéria i přiblížit námět civilnímu pohledu. Vašíčkovo opojení z procesu malování obrazu oživuje i motivy ne zcela slunečné, povyšuje je na úroveň vizuální harmonie, která dává jeho sdělení zcela mimořádnou slohovou konzistenci a kompaktnost výrazu.
Přístup Jana Gemrota bych přirovnala k ukázněnosti a promyšlenosti práce špičkového architekta. Používá vrstev a fragmentů motivů, ze kterých syntetizující metodou vytváří dějovou linii obrazu, prodchnutou silným psychologickým působením. Minuciózní hyperrealistickou malbou vytváří fantaskní, až surreálně působící kompozice, jimiž rekonstruuje skutečnost dle vlastního zjitřeného vnímání a prožívání. V každé etapě zpracování tématu je k divákovi naprosto upřímný a snaží se mu zprostředkovat svou vizi bez záludností zamlčených významů. Jeho uvažování nad moralitami je přímočaré, na naší výtvarné scéně velmi osvěžující. I přesto, že v motivech lze cítit určitou tendenci k mementům a dekadencím, autorova niterná podstata vždy působení těchto temnějších vlivů „prosvětlí“. Naléhavost Gemrotovy umělecké výpovědi je nepřehlédnutelná.
Přes zřetelné odlišnosti ve výtvarných názorech sbližuje autory jejich vnitřní koncentrace a umělecká sevřenost výrazu. Na současné výstavě představuje Jan Gemrot ucelený soubor obrazů, jejichž tématem je vize určitého měřítka (člověk versus universum). Představme si například pohled na zeměkouli z velké výšky a relativitu tohoto pohledu (spatříme pouze velké celky). Nechci autora podezřívat, že považuje lidské bytosti za méněcenné, ale myslím si, že pojem měřítka je velmi užitečná myšlenka.
Pavel Vašíček, mistr dramatických zobrazení, se úspěšně pustil do inscenace děje s nezvykle velkým literárním obsahem. Obdivovala jsem, jak v díle „Apokalyptičtí jezdci“ dokázal postavit do protikladu rychlost a chaos oproti klidu a cituplnému gestu jedné postavy a téměř stoickému rozjímání opice.
Rea Michalová