FEMALE HYSTERIA
Markéta Korečková, Alena Kupčíková, Petra Šimková, Ivana Štenclová/,
29. 4. - 18. 6, Galerie Beseda, Ostrava
Španělský filozof José Luis Abellán označil 21. století jako století pro ženu. Ženy, díky postupu feminismu od 60. let 20. století, dosáhly velkého pokroku v zrovnoprávnění v sociální, politické a kulturní sféře. Podařilo se jim velkolepě proměnit diskurz umění a kunsthistorie.
K zrevidování dějin umění přispělo výrazným způsobem i postmoderní odmítnutí „kánonu“ a „kánoničnosti“, neboť „rod“ modernismu byl mužský. Moderní polarita kultura – příroda, podložená řadou biologických a psychologických zkoumání od konce 19. století, zapříčinila kulturně druhořadý status žen. Muži byli vnímáni jako nositelé technologie a Umění a jejich kreativita byla spojována s autonomií, nezávislostí a transcendencí. U ženské tvořivosti se naopak poukazovalo na determinaci biologickými procesy, vyvolávajícími přecitlivělost, psychickou labilitu a hysterii.
České umělkyně generace 50. a 60. let 20. století řešily spíše problém politické moci a totalitního režimu, než genderové odlišnosti. Silná generace žen nastupujících na výtvarnou scénu po revoluci byla ovlivněna sílící vlnou feminismu a pojímala tělo jako fenomén tělesnosti s celou škálou vědomého prožívání. Feminita se stala východiskem jejich umělecké orientace. V dnešní době dochází k vyrovnání mužského a ženského podílu při vytváření našeho světa a jeho struktur. Feminismus vstoupil do nové vývojové fáze, tzv. „postfeminismu“. Současné mladší umělkyně mohou čerpat výhody z postupující profesionalizace umění. Na druhé straně dnes nový postgenderový univerzalismus smazává hranice mezi mužským a ženským principem natolik, že vede až k neutrální anonymitě, která zeslabuje sílící hlas žen.
Výstava „Female Hysteria“ naznačuje svým nadneseným názvem, že jedním z pojítek je „kategorie žena“. Absence mužského rodu nesouvisí s tím, že by se programově jednalo o feministickou výstavu. Tvorba čtyř umělkyň, vstupujících na výtvarnou scénu počátkem nového tisíciletí, Markéty Korečkové (1975), Aleny Kupčíkové (1976), Petry Šimkové (1976) a Ivany Štenclové (1980), odráží jejich ženskou zkušenost v tomto světě. Zabývají se tělesností, lidskou identitou, psychologií, sexualitou, partnerskými vztahy. Jejich dílo je vizuálně silné, emotivně nabité, alarmující, a přitom vyjadřuje jemné nuance ženské psýchy. Každá autorka pracuje nezaměnitelným způsobem ve výtvarném médiu, jež je jí vlastní.
Markéta Korečková se řadí k předním umělkyním, které se ve své tvorbě zabývají problematikou genderu a poukazuje apelativním způsobem na jeho přetrvávající klišé. Ve svých konceptuálně podložených sochařských realizacích analyzuje postavení muže a ženy ve společnosti, partnerské vztahy, iluze o životě a lásce. Ač fundamentálně vychází z klasických archetypů a tradičních fabulací, přetváří a posouvá je, s příznačným humorem a ironií, do současného sociálního kontextu. Korečková rozehrává univerzálně platné příběhy, v nichž demaskuje idylu, která při střetu s realitou vyznívá tragikomicky.
Alena Kupčíková je všestrannou autorkou, která ve své emancipované tvorbě rozehrává svůj duševní dynamismus a křehkou citlivost a dává jim obecnější platnost. Pracuje s konceptem a využívá specifik rozličných druhů médií. Vytváří video animace, prostorové objekty a instalace, interaktivní audio-vizuální projekty, k nimž se řadí i unikátní „Slabikář a testy pro dyslektiky od 4 do 6ti let“ (2004-2009), vzniklý v rámci jejího doktorandského studia. Nejvíce na sebe upozornila svou revitalizací klasické kresby, kdy používá ženského intimního ochlupení (také i mužského a zvířecí srsti) a chloupky „kreslí“ cyklus ženských aktů, v nichž koncentruje elektrizující napětí mezi neskrývaným erotismem a feminní intimitou, bez ohledu na společenská tabu.
Petra Šimková experimentuje ve svém díle s fotografií, kterou ve snaze o posunutí uměleckého výrazu kombinuje s kresbou, malbou a škrábanou technikou spočívající v rozrušování povrchu finálního snímku. Je sama sobě svým modelem, fascinuje ji možnost duplikace vlastního obrazu. Subjekt autorky poznamenává fotografii s takovou silou a intenzitou, že více než o vnějším světě, vypovídá její tvorba o ní samotné a jejím introvertním, do sebe uzavřeném já. Zmrazení času a nehybnost klasické fotografie překrývá novým, záhadným poselstvím s transcendentní dimenzí. Očarovává ji magičnost světla, které se stává nositelem výrazu a umožňuje jí pronikat do dalších dimenzí.
Ivana Štenclová ve své originální malířské tvorbě zaznamenává fenomén lidského bytí v jeho různosti a proměnách času. Své vjemy, citové zážitky a vazby vrství ve své paměti jako sedimenty, nově je nahlíží a výtvarně interpretuje. Tvář člověka, v níž se nejzřetelněji odráží psychika, jí slouží jako východisko k reflexi nad obecnějšími lidskými otázkami. K realizaci své umělecké představy využívá netradičních technik a moderních materiálů. Nezaměnitelnou subtilitu projevu dosahuje kresbou tavnou pistolí, injekční stříkačkou či užitím dekoračního válečku. Zaplňuje obrazový prostor nekonečným krajkovím, které na jedné straně může vyznívat až podbízivě, ale na druhé straně věci skrývat a tajit.
Rea Michalová