Jan Gemrot
PSYCHOLOGICKÝ PORTRÉT
Galerie Peron, 19. 11. – 18. 12. 2009
S počátkem nového tisíciletí se na české scéně profiluje řada nastupujících uměleckých osobností nejrůznějšího tvůrčího zaměření. Jedním z výrazných proudů, který se u nás konstituoval od 70. let 20. století, je hyperrealismus. Hyperrealismus mladé umělce stále přitahuje, i když současné lidské vnímání se musí neustále přizpůsobovat zrychlenému tempu doby a konstantnímu přílivu nových informací, takže na moment setrvání, prodlení nezbývá mnoho času. Hyperrealistická malba směřuje proti vnímání času dnes. Zastavuje ho a dovádí nás k úžasu a ztrnutí nad podobou reality. Zobrazuje ji „ostřeji“, než jaká ve skutečnosti je. Velký vliv na volbu tohoto uměleckého směřování má také ateliér klasické malby na AVU v Praze vedený profesorem Zdeňkem Beranem. Tam byl v roce 2002 jako mimořádný talent již po ukončení třetího ročníku Výtvarné školy Václava Hollara v Praze přijat Jan Gemrot.
Ve své realistické či spíše hyperrealistické malbě usiluje Gemrot prostřednictvím konkrétního vizuálního prvku o vyjádření těžko uchopitelného pocitu a atmosféry, tedy o silné psychologické působení obrazu. Vytváří psychologický portrét společnosti, různosti lidské existence, ale vtiskuje mu i svou vlastní tvář, odraz sebe sama. Pracuje též s historickým kontextem, který rekonstruuje a vsazuje ho do nových aktuálních souvislostí.
Celou autorovou tvorbou prochází jako nosné a zásadní téma moment odosobnění člověka, jeho vyčlenění ze společnosti. Přistupuje k němu s distancí, kterou vyjadřuje chladný realistický/hyperrealistický výtvarný projev, jenž je někdy přerušován gestičtějším, expresivním rukopisem. Místy nechává zaznít jemnou tužkovou podkresbu. Propojení mistrovské malířské virtuozity s intenzivním, až šokujícím obsahem rozehrávaným v několika interpretačních rovinách, spolu s konceptuálním uvažováním, staví Jana Gemrota na jednu z předních pozic současné mladé umělecké scény.
Výstava v galerii Peron je malou retrospektivou malířova díla. Obraz „Matka“ (2002), vážící se tématicky k jeho dětství, je ovlivněný Pop artem. Plátno „Oběť (2002) se řadí do expresivní linie pojetí figury, inspirované tvorbou Francise Bacona. Již zde se projevuje Gemrotův zájem o zachycení mezní psychické situace. Ve „Vězni 2“ (2003), původně součásti konceptuální instalace na AVU, autor surrealizujícím momentem vytváří jakousi celu, která se stává bariérou oddělující jedince od světa. Navozuje kafkovský pocit izolovanosti a vyřazenosti ze společnosti. „Vzpomínka“ (2008) se váže k rozsáhlému cyklu „Únos“ (2007-2008), v němž hledá paralely osudů minulých a současných obětí násilí. Pouze portrét dívky vrací do souboru lidskost. Avšak také svým lazurním malířským ztvárněním naznačuje, že je jen mizející vzpomínkou.
Roku 2008 vzniká rozsáhlejší soubor pláten s názvem „Melancholia“. Autor zde rozvíjí obrazovou tradici ikonografického tématu, jehož nejproslulejším příkladem se stala Dürerova rytina „Melencolia I“.
V obrazech „Možná otec“, „Možná sestra“ malíř nevymezuje psychický stav modelů a nepodává jejich přesnou identifikaci. Navozuje pouze určitý stav, s nímž lze „naši“ melancholii spojit. Celkový účin zesiluje brilantním hyperrealistickým podáním, hrou světla a stínu a jemných barevných půltónů. Velkoformátová plátna „Let racka“ a „Let pelikána“ zastavují neustále ubíhající čas v jednotlivých fázích letu. Vyjadřují stav mysli symbolickým způsobem.
V „Království svobodné matky“ (2009) záměrně pracuje s diagonálním rozčleněním formátů s cílem provázání významů jednotlivých obrazových částí. Podává sociologickou sondu dnešní společnosti na konkrétním příběhu. Autor matku glorifikuje a současně vystihuje její pocit osamělosti a deprese. U syna substituuje absenci otce nekritická a necitová fixace na masmediální idoly.
Plátno „Puberta – Homage to Edvard Munch“ (2009), koncipované jako součást instalace, se vztahuje k „Pubertě“ Edvarda Mucha, avšak spíše v kompoziční rovině. Zatímco obraz norského malíře reflektuje trauma z fyzického a psychického dospívání, Gemrot vidí současnou realitu mnohem „drsněji“ a vyhroceněji. Připouští i možnost demonstrativní sebevraždy. Hladká malba igelitového sáčku přes obličej vytváří fantastické odlesky a tvarové deformace tušeného objemu hlavy odkazují k nejasnosti mysli dívky. Tělo je rozrušeno chvějivostí expresivního rukopisu. Temný stín v pozadí je vizualizací podvědomí.
V nejnovějším, expresivně laděném obraze „Kafka“ (2009) promítá do podobizny slavného spisovatele Franze Kafky jeho pocity izolovanosti a vyděděnosti, jak je popsal v románu „Proměna“.
Tvorba Jana Gemrota je syntézou či psychologickou exkurzí do problémů současné společnosti. Svým brilantním výtvarným podáním rozvíjí příběh, v němž však vždy zůstává něco nedořečeno pro projekci divákova osobního stanoviska. Naléhavost jeho umělecké výpovědi je nepřehlédnutelná.
Rea Michalová