ZBYNĚK HAVLÍN – JAN WOLFCHEN VLČEK


HYBRID LANDSCAPES
26. 4. – 24. 5. 2013

Výstavní projekt „Hybrid Landscapes“ Zbyňka Havlína a Jana Wolfchena Vlčka, dvou spolužáků, absolventů Ateliéru intermediální tvorby prof. Milana Knížáka na AVU, je další z komponovaných uměleckých konfrontací v Galerii Michal’s Collection. Byla jsem sama překvapena, jak rozdílné principy určují práci obou představených autorů. A to i přes mnohé styčné body, které v jejich tvorbě nalézáme – kromě již zmíněného vzdělání je to především konceptuální zaměření, zejména ve spojitosti s akčním přístupem k tvorbě. Přesvědčení, že právě velké energetické kontrasty vnášejí do umění život a sílu, se tu excelentně uplatňuje.

Zbyněk Havlín a Jan Wolfchen Vlček se na této výstavě setkávají na poli současné, přehodnocené krajinomalby. Původním účelem tohoto žánru bylo ztvárnění přírody a lidských zásahů do ní za účelem dokumentace. Poté se přidalo zachycení počasí, denních a ročních dob a podání emocionálních dojmů, což přešlo v ucelený výrazový systém, který používáme dodnes i v jiných oborech umělecké tvorby. Nynější situace se ustálila východiskem: všechny výrazové prostředky jsou povoleny. Tedy můžeme právem očekávat, že se autoři pracující na tomto poli budou vyjadřovat zcela svobodně.

Obrazy Jana Wolfchena Vlčka jsou stavěny principem „dokumentace akcí“ a street-artových aktivit. Autor je s minimální zdobností předkládá divákovi jako jakousi „relikvii“, záznam zážitku, výsledek komorního pyrotechnického rituálu. Jeho díla jsou značně ovlivněna jeho anarchistickou filozofií a proto nepřinášejí řešení, ale zdůrazňují jednotlivá témata jako výzvu. Ač používá výbušniny, celkový dojem je poetický. Subtilní barevnost bravurně souzní s formálním minimalismem. Jindy naopak využívá barevného kontrastu v místech, kde je plátno výbuchem perforováno. Během posledního roku se autorova práce vytříbila, v souladu s konceptem „Krajin jemnosti“.

Zbyněk Havlín je oproti Wolfchenovi abstraktně-expresivním lyrikem. U obrazů hledá spíše proces tvorby než výsledný dojem. Vytváří si jakési „banky“, kam v průběhu tvorby ukládá své emoce, myšlenky a v neposlední řadě i opojení z fyzického zážitku z malby. Jeho díla jsou určována snahou oprostit se od formalit zobrazování pouze viděného, jsou otiskem autorovy vnitřní představy o krajině. Působí na nás prostupností otevřených dějů a významů. Postrádají jednoznačné výklady, což odpovídá bezbřehosti (interpretace) krajiny jako takové. V představeném cyklu se Zbyněk Havlín dostává do polohy, v níž střídá a vrství jednotlivé styly i formy s novou lehkostí, optimistickou radostí a „naivní“ hravostí.

Skutečnost, že se oba autoři ve vizuálním výsledku liší tak málo, je další polohou tohoto zajímavého srovnávání. Tato podobnost nezadává příčinu k záměně tvůrců, ale zdá se mi fascinující.

Rea Michalová