JIŘÍ HAUSCHKA / ALBERT RUIZ VILLAR
POD POVRCHEM (BENEATH THE SURFACE)
6. 9. – 4. 10. 2013
Projekt „Pod povrchem“ konfrontuje dva současné evropské umělce, kteří se na tomto místě setkávají tváří v tvář poprvé a jejich spojení je dáno kurátorským výběrem. Zdá se mi totiž, že práce českého malíře Jiřího Hauschky a španělského umělce Alberta Ruize Villara vykazuje až překvapivé množství paralel. Jako první bych uvedla podobnou profesní kariéru i životní náhled. Výstavu jsem pojmenovala podle těchto shodných prvků, tedy něčeho, co se divákovi skrývá „pod povrchem“, nikoli však nesrozumitelně hluboko. U obou autorů převládá snaha rozkrýt skutečnost přes její strukturu, myšlenka kabalistická, ale pro dnešní pře-informovanou dobu velmi náležitá. Je pravděpodobné, že Hauschka a Ruiz došli k analogickému poznání přes velmi odlišné inspirační zdroje, avšak při konfrontaci s finálními díly jsou shody nejmarkantnějším znamením.
Jiří Hauschka (1965) je malíř, který ve svých obrazech prolíná různé stavy reality. Siločáry, jiné způsoby vidění a realitu až banálně jasnou. Autorovy originální stylizace (ve smyslu siločar, indukčních map, fraktálů pohybu, časových ozvěn apod.), vytvářejí objemový tvar něčeho, co nám tvůrce nechce prozradit přímo. Tyto linie proplouvají krajinou. Jsou to jakési toky energie, reprezentující paralelní, fantazijní světy, budované imaginací. Hauschkovo vnímání světa, ve své podstatě analytické (a tím souznící s Ruizovým), je doplňováno jistým vcítěním se do chvíle uvízlé v čase. Svým způsobem je tento přístup vysoce literární. Hauschkovy obrazy rozvíjejí souvztažnosti protikladného, existenci neexistujícího. Dynamické kompozice nejsou výsledkem náhody, představují rezultát velmi přesného tvůrčího myšlení. Přesto nepůsobí díla nikterak těžce. Ona všeobjímající snovost a poezie Hauschkově tvorbě vlastní nás přes tento sofistikovaný a pracný základ lehce přenáší.
Díla Alberta Ruize Villara (1975) jsou ovlivněna analytickým kubismem, geometrickou abstrakcí i inspirací filozofií (jakékoli matematické, zdánlivě nesouvisející, je vztaženo k mapě osudu). Autor vědomě potlačuje expresivní výrazové prostředky moderní malby a váže svá sdělení do pevné struktury za minimalistického užití barev a efektů. Jistá absence časovosti vyplývá už z těchto výchozích podmínek. Vzniklé obrazy mají kromě nezpochybnitelného, silného obsahu velmi jemnou, ušlechtilou výtvarnou kulturu. Ta je čitelná i pro diváky, kteří jejich analytickou hodnotu pominou. Vazba geometrie, jež je v umělcově podání tak určující, a citlivá volba koloritu, vytvářejí potřebnou nadstavbu nad charakter „nálezu“, skript, plánu. Básnivé názvy Ruizových abstraktních kompozic by se mohly českému publiku zdát i trochu patetické, nicméně uvědomme si katalánský styl vznešené mluvy, který se u autora takto zajímavě promítl do jeho jinak velmi „zdrženlivých“ obrazů.
Na závěr bych chtěla podotknout, že oba tvůrci jsou etablovaní umělci, což při rozsahu jejich pracovních aktivit není běžné. Společenský a pracovní záběr obou jako by předem tuto možnost vylučoval. Přesto jejich dílo při samostatném posouzení více než obstojí.
Rea Michalová