Blanka Nováková — Šepot
30. 1. – 2. 3. 2018
Blanka Nováková (*1985), jedna z nejtalentovanějších malířek své generace, absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze roku 2012. Celé studium strávila v Ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana, což ji zásadním způsobem ovlivnilo. Z tohoto ateliéru, oplývajícího ojedinělou atmosférou, jaká se na Akademii už asi nikdy nebude opakovat, vzešla celá plejáda špičkových autorů laborujících v médiu klasické malby s realitou či její foto-iluzivní podobou. Dílo Blanky Novákové mě zaujalo již na pravidelných semestrálních klauzurách. Nebylo to jen pro vytříbenost malířského rukopisu, v tomto ateliéru snad dokonce „běžnou“, ale především pro něžnou citlivost, s jakou autorka zpracovává zvláštní a nečekané interakce ze světa zvířat a lidí, pro schopnost neokázale a přitom mimořádně sugestivně ztvárnit jakési křehké momenty přírodní rovnováhy.
Nyní, několik let po jejím absolutoriu, v období, které je jakousi přirozenou zkouškou pro všechny mladé talenty, mohu naprosto jistě říct, že Blanka prokázala, že je schopna velice pevně – a přitom s nezbytnou pokorou – stát za svou vizí a posouvat ji jak do hravějších a úsměvnějších, tak také do osudovějších obsahových rovin. Pro současnou prezentaci připravila velmi vyrovnaný a kompaktní soubor obrazů, který ukazuje na kontinuitu myšlenky kratinkých příběhů, jakýchsi bajek zacílených na existenciální obsahy, ovšem nikterak notoricky známých a také ne vždy obsahově jednoznačných. Výstava nese název podle dvou ústředních obrazů, jejichž hlavními aktéry jsou v srna a pes stojící proti zdi a komunikující s malbami na ní. Jak sama autorka říká, šepot lze vnímat jako intimní způsob komunikace, pokud jsme těmi, co se jí účastní. Na druhou stranu je něčím velmi nepříjemným, pokud netvoříme součást užšího kruhu těch, co šeptají. Pak lze dospět i k pocitu vyčlenění. Ve zmíněných plátnech Blanka Nováková inscenuje velmi subtilní dialog dvou stran. Působení člověka zachycuje nepřímo, což je zajímavý prvek, se kterým často pracuje. Obraz „Šepot 1“ dokonce u diváka vyvolává pocit, že dialog srny s trpaslíkem je veden o něm. Další výrazný soubor představují obrazy s tématem ptáků v interiérech. Zatímco labutím autorka přisuzuje roli lidského společníka, plátna s motivem vrabců či holuba rozehrávají atmosféru interiéru, v němž je člověk minulostí.
V aktuálních obrazech upouští autorka od zcela neurčitého pozadí, které v minulosti řešila pouze jako barevné plochy. Prostor, v němž se „příběh“ odehrává, se nyní stává doplňkem autorkou režírovaných kompozic, vytváří pomyslné jeviště pro rozehrání komorních, velmi podmanivých „představení“.
Rea Michalová