Micl a Marie
OBRAZY O LÁSCE
26. 4. – 25. 5. 2018
Aktuální výstava „Obrazy o lásce“ představuje projekt Michala Novotného, autora, který se na umělecké scéně etabloval pod pseudonymem MICL, a jeho ženy Marie.
MICL (*1969) je pozoruhodnou a významnou tvůrčí osobností silné střední generace, která na uměleckou scénu nastupovala v průběhu devadesátých let dvacátého století. Studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry prof. Jiřího Načeradského, prof. Jiřího Davida a prof. Karla Nepraše, výrazně ovlivnilo jeho zaměření. Malba a sochařství se v jeho díle prolínají jako rovnocenné složky vstupující často do živého dialogu. Protože malba je bezesporu svobodnějším, bezprostřednějším médiem, ztvárňuje v ní i předobrazy soch, které by rád vytvořil a jejichž vznik je vázán na vhodnou příležitost, umístění a, jak sám říká, také na „pěkný kus materiálu“. Zatímco „za dlouhých zimních večerů“ pracuje spíše na komorních sochách z pryskyřice, cínu či alabastru, u monumentálních realizací pro exteriér volí především kámen, dřevo nebo beton. Výsledkem pobytu na chatě na Sázavě se stal dnešní výstavě bezesporu dominující „Černý sněhulák“ z barveného polystyrenu, který se do budoucna snad dočká i provedení v betonu. Ztvárňuje autorovo oblíbené téma, jež má své předchůdce v kamenných sněhulácích v Hradci Králové, Plané u Mariánských lázní a Izraeli, a jež se v příznačné nadsázce typicky objevuje i v autorových obrazech. „Černého sněhuláka“ lze přitom vnímat jako jakési přitakání „natvrdlým“ myšlenkám, resp. programu umělecké skupiny Natvrdlí, který postuluje myšlenky tolerance, volnosti výtvarného projevu a „nestydaté natvrdlosti“ (členové: Karel Jerie, MICL, Lukáš Miffek, Jaroslav Valečka, teoretikové: Rea Michalová, Bernard C. Coty). MICL se od počátku velmi dobře vřadil do tohoto seskupení sdružujícího čtveřici „poctivých umělců“, pro něž je malba stále tím nejintenzivnějším výrazovým prostředkem.
Motivické zaměření dnešní výstavy vzešlo z poznání, že napříč jednotlivými autorovými cykly a tvůrčími obdobími (černo-zlaté období; scenérie čerpající inspiraci z prázdninových pobytů a letních výletů; melounová města atd.) lze nalézt jednu tematickou konstantu: emocionálně „angažovaná“ díla, v nichž autor v různých polohách humorné či metaforické nadsázky mapuje svůj osobní život, či nejpřesněji: vztah ke své ženě Marii. Toto jeho intimní vyznání jen podtrhuje prezentace komorních obrazů tradičních Mandal a abstraktních kompozic, děl Marie, která pod vlivem svého muže „propadla“ výtvarné tvorbě zcela svébytného zaměření.
Porozhlédneme-li se po vystavených MICLových plátnech, skutečně nemůžeme přehlédnout velmi sochařsky cítěnou mužskou postavu, jež je autorovým stylizovaným autoportrétem, a v ženské tváři rozpoznáváme rysy Marie. Jindy naopak MICL plně využívá obrazové metafory. Ve všech případech platí, že ztvárňuje to, co má rád, čeho je rád součástí, co ho oslovuje a inspiruje. Jak sám říká: „Někteří lidé si fotí obrázky z dovolené, já nefotím, ale maluju. Když mě něco hodně zaujme, nakreslím si to do skicáku a pak z toho třeba vznikne obraz.“
Z reflexe autentických zážitků, snů i polobdělých stavů vytváří MICL ve svých obrazech novou realitu. Je v ní kouzlo imaginativní proměny, hravost, humorná pointa. Je to úchvatně tvarově a koloristicky rozehraný svět, v němž stojí za to žít.
Rea Michalová