Jan Gemrot
Ikebana mortis
14. 1. – 11. 2. 2009
Postmoderní filozofie a estetika přijala teorie názorového pluralismu, individuální mnohosti a odvrátila se od klasických představ o univerzalistické jednotě. Na současné umělecké scéně se tak setkáváme se simultánní existencí mnoha pravd, individuálních interpretací či podob světa. Musíme akceptovat poznatek, že neexistuje žádný výtvarný směr, který by dominoval nad ostatními. Pro nás je to impulz naučit se vnímat rozdílné.
Při uvažování v tomto smyslu nelze přehlédnout současný hyperrealismus, řešící otázku iluze skutečnosti a skutečnosti iluze, s jeho většími či menšími přesahy do realismu a dnes již neodmyslitelnou konceptuální složkou. Rozvíjí bohatství, které skýtá mimetický jazyk.
Jan Gemrot se velmi brzy prosadil jako jeden z vůdčích představitelů hyperrealistického proudu. Jeho zájem o sociologický a psychologický profil společnosti se stal hlavním motivem jeho tvorby. Poukazuje především na negativa, která současnost přináší: pocity izolovanosti a vyděděnosti, osamělost, citové odcizení, deprese vedoucí k možnosti sebevraždy, násilí. Odhaluje psychologii člověka v mezních situacích, někdy až na hranici života a smrti. Vytváří si pole své působnosti a volí si témata charakterizující soudobou společnost. V době zrychlených prožitků zastavuje a rekonstruuje skutečnost dle své vlastní percepce. Jeho brilantní malířský rukopis souzní s precizností výtvarné myšlenky.
Dvě plátna komorního formátu „Bez názvu“ (2006) zachycují zápas života se smrtí. Předznamenávají autorovo zpracování události autonehody ve výpravnějším, velkoformátovém obraze „Bouračka“ (2007). V obrazech z rozsáhlého cyklu „Únos“ (2007-2008) hledá paralely osudů minulých a současných obětí násilí. Pouze „Portrét dívky“ odhaloval tvář modelu, skutečné oběti a vracel do souboru lidskost.
Projekt „Ikebana mortis“ je Gemrotovou úvahou o pomíjivosti a reinkarnaci. V souladu s klasickou tradicí žánru „vanitas“ interpretuje moment konečnosti lidského života. Nesahá však k drastickému a šokujícímu naturalismu, ale k humánnějšímu ztvárnění. Volná, lazurní, „chvějivá“ malba mu umožňuje přesvědčivě zachytit transformaci hmoty. Je to organický proces zániku a opětovného zrodu. Tělo se stalo krajinou, která autora fascinuje a zároveň děsí svými biologickými pochody. Přitom klade důraz na estetické, vizuální působení obrazu. To vyjadřuje i název souboru. Monumentalizovaný list, korunující „strom života“, odkazuje k formě estetiky, zde v příměru k umění aranžování rostlin „ikebana“. „Ikebana mortis“ Jana Gemrota je reflexí o neustálé přeměně a kontinuitě.
Rea Michalová