Markéta Urbanová
Obrazy a grafika /4. 3. – 2. 4. 2010/
Galerie U Lávky, Praha 7 - Troja
Markéta Urbanová (1978) je jednou z výrazných uměleckých osobností, absolventkou ateliéru prof. Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě vychází z fundamentální tradice klasické malby, kterou aktualizuje soudobým cítěním. Rozvíjí vyhraněný výtvarný názor, založený na symbióze racionálních a intuitivních zdrojů. Poměr mezi tradicí a inovací je vyvážený a zachovává míru tvořivého aspektu.
Autorka pojala tuto výstavu jako malou retrospektivu malířského díla, s přesahem do nejnovější grafické tvorby. Je příležitostí seznámit se se spektrem jejího výtvarného rejstříku, který je vymezen polohami hyperrealismu a introspektivního realismu. Tématicky klade důraz na figuru a figurální kompozici, kde uplatňuje svůj smysl pro monumentalitu a dovolí si jít až k určité syrovosti, chladnému erotismu nebo jindy rozehrát bohatství historických reminiscencí a symbolických významů. Paralelně se zabývá krajinomalbou, která delší dobu zůstávala ve stínu její výrazné figurace. Ale právě krajinářské dílo dotváří její malířský portrét, reflektuje její křehkou senzibilitu a niterné prožívání české krajiny, jež ji vede až k hledání již jednou malířsky viděných a zachycených míst.
Urbanové ranější práce se vyznačují tlumenější, redukovanější barevnou škálou a jejich působení někdy umocňuje šerosvitná modelace, podtrhující hyperrealistický projev. Současné obrazy rozzářil nový kolorismus a také i uvolnění formy k větší malířské svobodě.
Nejstarší malbou ze souboru je „Česká krajina“ z let 1999-2000. Její elektrizující napětí se odehrává v několika polohách. V náznaku příběhu mezi ženským a mužským modelem, pojetí těla jako zboží, v absurditě, vyjádřené alogickým motivem zásuvky zapojené v mracích. Autorka tu českou krajinu neidealizuje. Poukazuje na její jednolitost a šedivost, v dozvuku nálady předrevoluční doby.
V rámci rozsáhlejšího cyklu podobizen vznikla plátna „Portrét otce“ a „Portrét bratra“ (2001). Rodinní příslušníci se stávají herci fiktivní tragédie, kterou si malířka spojila se skutečnou událostí teroristického útoku na mrakodrapy „Twins“ v New Yorku. Zachycuje krajní psychologickou situaci, trauma z prožité tragédie. Podobně inscenuje scénu v obraze „Čichání“ (2002) a manipuluje s těly aktérek, vedena svým výtvarným záměrem. Poukazuje na animálnost sexuálního pudu.
V novějších monumentálních plátnech, jako „Messinská nevěsta“ a „Černé vejce“ (2009), realizuje svou vizi krásného obrazu, inspirována mistrovskou malbou Diega Velázqueze, Francisca Goyi ad. V těchto hieraticky až surreálně působících dílech nově interpretuje příběh z opery Zdeňka Fibicha „Nevěsta messinská“ podle Schillerovy tragédie. Využitím jak historických reminiscencí, tak osobních vjemů a zážitků dospívá k finální podobě obrazu – příběhu, schopného překlenout propastné rozdíly času.
Originalita a působivost obrazu „A budou padat hlavy…“ (2010) je založena na spojení dvou kontrastních skutečností. Ideální, májová krajina dostává nový význam propojením s motivem vznášejících se lebek v mracích, kterými Urbanová metaforicky reaguje na aktuální události na Akademii výtvarných umění v Praze. Na plátně „Poslední let“ (2010) je formace mraků vytvářejících lebku monumentalizována a symbolizuje předzvěst blížícího se tragického konce Antoina de Saint Exupéryho.
Současnou výstavu dotváří pětibarevná serigrafie „Velký Stav“ (2009) v několika barevných variantách, kterou Markéta Urbanová realizovala jako prémii pro Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož je členkou. Zachytila tu ledovcové jezero „Wielki Staw“ na polské straně Krkonoš. Krajina kdysi uzřená a ztvárněná Otakarem Lebedou se autorce stala nejčistší esencí krajinného vznešena.
Rea Michalová