Markéta Urbanová

NUDITA, Opava

Svět, v němž žijeme, má nesmírně složitý řád, který nedokážeme nikdy komplexně a najednou postihnout, přestože ho vnímáme a cítíme. Jsme schopni ho objevit a rozkrýt v okamžiku, kdy je tato „složitost“ transformována uměleckou senzibilitou tvůrce a vtělena do obrazu. Ten je „koncentrátem“ autorova přemýšlení a citu pro poznání skutečnosti. Navzdory tomu, že spektrum uměleckých přístupů bylo v posledních desetiletích rozšířeno o konceptuální tendence, instalace a jazyk digitální komunikace ve formě nových médií, klasická malba se dokázala uplatnit i v aktuálních kontextech a dokonce by se dalo říci, že nabyla nového významu. Přerušuje zrychlené tempo doby. Odhaluje čas jako trvání, zahrnuje aktualitu, ale i sukcesivitu: bezprostředně předcházející a následné. Klade jiné nároky na diváka, vyžaduje kontemplaci, a nikoli rychlou „konzumaci“, jako nám vnucuje neustálý tok masmediálních informací. Současný klasický obraz, představující tradici „v novém“, zachycuje dobou podmíněný mnohovrstevný obsah výtvarnou formou, která může být zdrojem estetických zážitků.
Tuto linii sleduje ve své tvorbě také Markéta Urbanová (1978), jedna z výrazných uměleckých osobností mladší generace. Ve svém díle využívá klasické malířské postupy a spektrum jejího výrazového rejstříku je vymezeno polohami hyperrealismu a introspektivního realismu. Je otevřena novým informacím, pracuje s realitou komponovanou a umocněnou fotografickým viděním nebo se obrací do sebe sama a vizualizuje svůj „vnitřní model“, zažehnutý momentem inspirace či vzpomínkou. Její obrazy jsou plny existencionálního a psychologického napětí, reflektují dobové fenomény. Tématicky klade důraz na figuru a figurální kompozici, kde uplatňuje svůj smysl pro monumentalitu a dovolí si jít až k určité syrovosti, chladnému erotismu nebo jindy rozehrát bohatství historických reminiscencí a symbolických významů. Její malířský profil dotváří krajinářská tvorba, která odráží její křehkou senzibilitu a niterné prožívání české krajiny, jež ji vede až k ztvárnění již jednou malířsky viděných a zachycených míst našimi klasiky 19. století (Adolf Kosárek, Otakar Lebeda ad.).
Současná výstava s názvem „Nudita“ je reprezentativním výběrem z tvorby Markéty Urbanové. V letech 1997-98 si ověřovala neklasická kompoziční schémata při experimentaci a soustředění se na výřez, „útržek“, který se jí stal záminkou pro výtvarnou hru monumentalizovaných objemů a jejich světelných valérů. Maluje obrazy bez příběhu („Pozadí I.“, 125×135 cm; „Torzo“, 135×125 cm 1998-99; „Plocha a pozadí II.“, 2×120×80 cm, 1999). Zabalení těl do potravinářské fólie je evokací dnešní „doby plastové“ a zároveň kategorizací lidského těla do roviny zboží. V těchto hyperrealisticky podaných dílech rozehrává svůj precizní a virtuózní malířský rukopis, tlumeným koloritem a světelnou modelací zachycuje iluzi bohaté haptické formy. Obraz „Ve skříni“ (210×140 cm, 1999, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou) a „Kamarádky“ (140×200 cm, 1999) uvozují řadu velkoformátových figurálních kompozic, kdy „řeč těla“ se autorce stává zásadním nositelem významů a duševních rozpoložení. V „České krajině“ (135×110 cm, 1999-2000) nově zapojuje torza do přírodního rámce. Skličující atmosféra a její elektrizující napětí se odehrává v několika polohách. V náznaku příběhu mezi ženským a mužským modelem, v absurditě, vyjádřené alogickým motivem zásuvky zapojené v mracích. Autorka tu českou krajinu neidealizuje. Poukazuje na její jednolitost a šedivost, v dozvuku nálady předrevoluční doby. Obrazem „Tři v kruhu“ (200×160 cm, 2000) se vyrovnává s caravaggiovským „syrovým“ barokním realismem. Ostře vržené světlo proráží tmu obrazového prostoru a umožňuje, aby postavy vystoupily v téměř hmatatelné tělesnosti a staly se aktéry novodobého mystéria.
V rámci rozsáhlejšího cyklu existenciálních podobizen vznikla plátna „Portrét otce“ a „Portrét bratra“ (115×95 cm, 2001). Rodinní příslušníci se stávají herci fiktivní tragédie, kterou si malířka spojila se skutečnou událostí teroristického útoku na mrakodrapy „Twins“ v New Yorku. Zachycuje krajní psychologickou situaci, trauma z prožité tragédie. Obrazový soubor „Kybelé“, vytvořený v roce 2002 („Kybelé“, 190×120 cm, 2001; „Čichání“, 170×130 cm, 2002), byl inspirován kultem „Velké matky“, přírodního božstva, spjatého s výstředními obřady a orgiemi. Urbanová v tomto smyslu zasazuje podivné „bytosti“ do prostředí lesa a inscenuje příběh lynchovské atmosféry (jako v jejím paralelně vzniklém filmu). „Přepíná“ mezi minulostí a současností, mezi mýtem a skutečností. Evokuje znepokojující vnitřní obsah, odlidštěnost, ztrátu citovosti, agresivitu, dominanci animálních pudů, vedoucí až ke stavu extáze. Plátnem „Schoulené“ z let 2007-2008 (130×170 cm) se vrací k monumentálním figurálním kompozicím a vytváří drúzu ženských těl, semknutou v abstraktním prostoru. Přiklání se nově k intenzivnějšímu kolorismu.
V triptychu „Letci“ (3×40×40 cm, 2009) poukazuje Urbanová na to, že i zvířata jsou nucena přizpůsobit se naší civilizaci. Problém vykořenění z původního prostředí tematizuje také v obraze prudší a zneklidňující fantastičnosti, „Nalezenec“ (170×130 cm, 2009). Tvor jako ze sci-fi příběhu, avšak odvržený a vyloučený z komunity, vytváří jakousi paralelu s člověkem bez domova. Je zasazen do futuristicky koncipovaného prostoru, inspirovaného architekturou Jana Kaplického.
Cyklus „Messinská nevěsta“ („Messinská nevěsta“, Národní galerie v Praze, 170×115 cm, 2009; „Černé vejce“, 170×120 cm, 2009; „La Piovra“, 150×100 cm, 2009) byl podnícen podvědomým spojením dvou hlubokých existenciálních prožitků, kdy tragika smrti v mohučské kryptě autorce asociovala příběh z opery Zdeňka Fibicha „Nevěsta messinská“ podle Schillerovy tragédie a vedla autorku k realizaci tohoto jedinečného souboru. Vtělila do něj svou vizi krásného, přitom vnitřně dramatického obrazu, inspirována mistrovskou malbou Diega Velázqueze, Francisca Goyi ad. Obrazy překvapí minuciózním zpracováním detailů krajkoví, dekorativních ornamentů pozadí, barevnými kontrasty v redukované barevné škále, umným využitím historických reminiscencí i reflexí vlastního světa autorky. Hieraticky působící cyklus překlenuje propastné rozdíly času.
Nejaktuálnější výtvarné směřování Markéty Urbanové je na výstavě zastoupeno krajinomalbami „Kousek Ze mě“ (IV., VI., 100×150 cm, 2010), v nichž krajinu nově pojímá v rovině výtvarného kontrastu rozostřeného výseku přírodní scenérie, symbolizujícího zrychlené vnímání v duchu dnešní doby, a zcela odhmotněného, monochromního, zářivého energetického fluida, které i přes toto „odcizení“ z krajiny vyzařuje.

PhDr. Rea Michalová, Ph.D.