Vladimír Véla, Michaela Maupicová

25. 2. – 19. 3. 2011

Vladimír Véla (1980) studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, v letech 2000-2003 v Ateliéru klasické malby prof. Zdeňka Berana a v letech 2003-2006 v Ateliéru Intermediální tvorby prof. Milana Knížáka. Na umělecké scéně se prosadil svou vyhraněnou, zvnitřnělou malířskou tvorbou, ve které se vymaňuje z vnějších daností, ze světa reálných entit. Nepředkládá jednoznačná sdělení, pohrává si s neurčitostí a svým dílem odpovídá neuzavřenému charakteru dnešní doby. Jeho obrazy mohou být čteny různě a vyvolávat vícevrstevné asociace. Předmětná východiska jsou mu pouze impulzem k hledání nových výrazových prostředků, které se ustavují ve sféře podvědomí a k věcnosti vzdáleně odkazují. Jednoduchými malířskými prostředky dospívá k abstrahované formě. Vyjadřuje se prostřednictvím jednoduchého figurativního gesta a určujícího detailu – znaku. Základem figury je mu figurální skvrna v podobě neurčitého, plošného tvaru („fleku“), na kterou klade znaky – rozrůzňující prvky, které ji umocňují, lehce konkretizují a pomáhají tušit obsah. Někdy vytváří v tvaru dutinu, jakousi pomyslnou schránu na způsob relikviáře (viz obrazy „Relikviářů“ z roku 2009), v níž se může zračit jakýsi pocit. Stejný význam přikládá i drobnému barevnému akcentu. Vélovy nejnovější obrazy tyto polaritní principy vyostřují výraznější akcentací reálného prvku, naznačujícího význam, a zdůrazněním barvy jako nositele pocitu. Autor se vyhýbá afektovaným malířským gestům ve prospěch vnitřně výrazově silného a přitom na povrch klidově vyznívajícího díla. Malba na papír mu umožňuje rychlejší „nalézání“, dosažení formální lehkosti a čistoty projevu. Vladimír Véla přeměňuje reflexi skutečnosti do nově uchopené metafory. Jeho teritoriem jsou úvahy nad věčnými otázkami o lidském myšlení, chování, rituálním vnímání a víře. Je to exkurz do historie lidstva, kde člověk nese v sobě své dějiny, dávné poznatky a víru. Véla apeluje na masmediálně a konzumně otupené vědomí dnešního člověka a navádí ho ke kontemplaci, věření v něco, poznání skrze svou vlastní oběť či prohru a dává mu naději v nový začátek.

Michaela Maupicová (1982) studovala na Akademii výtvarných umění v Praze, v letech 2002-2006 v Ateliéru kresby prof. J. Svobodové a v letech 2006-2008 v Ateliéru intermediální tvorby prof. M. Knížáka. Vytváří objekty a kresby, v nichž hledá autentické tvarosloví, které umožňuje mnohoznačnost výkladu. Skutečnost je pouze odrazovým můstkem pro její imaginaci, otevírající možnosti nových definic. V objektech relativizuje danou formu produktů a zpochybňuje jejich limity užitkovosti. Vystavený cyklus tušových kreseb „Oriment“ reflektuje její aktuální směřování k problematice struktury a ornamentu. Autorka nalézá vlastní formální jazyk, který multiplikuje, a vytváří plasticky působící organické drúzy, totemické, symbolické novotvary vyrůstající z prázdnoty. Vzniklé systémy polidšťuje a přitom nechává vyznít jejich amorfní prapodstatu.

Rea Michalová

Permalink | March 28th, 2011