Zklamání z ráje II

Jan Gemrot, Martin Kámen, Ondřej Oliva

V Galerii UFFO v Trutnově se od 24. 5. do 5. 7. 2011 koná výstava
ZKLAMÁNÍ Z RÁJE II představující tři přední umělce mladé generace,
kteří ve svých dílech reagují na rozporuplné fenomény dnešní konzumní
společnosti. Výstava navazuje na projekt ZKLAMÁNÍ Z RÁJE (I), který
se uskutečnil v říjnu 2010 v prostorách Novoměstské radnice v Praze za
velkého zájmu široké veřejnosti.

Konzumní civilizace přinesla během několika desítek let výraznou proměnu
způsobu života a mravů, nastolila novou hierarchii vztahů k věcem, času,
k druhým i sobě samému. Hlavní úběžníky tradičního i historického smyslu se
vyčerpaly a do popředí proniká otázka osobního blaha, které si chce jedinec
opatřit nejlépe „na klíč“, bez námahy a jakýmikoli prostředky. Doba, kdy
mohl Freud prohlásit, že štěstí nepředstavuje kulturní hodnotu, je dávno pryč.
Osobní blaho vítězí, je povzneseno do sféry nejvyšších ideálů. Vytvořili jsme
si své „umělé ráje“, v nichž je nejdůrazněji stavěn před oči „svátek“ štěstí, ale
kde zároveň triumfuje vnitřní chudoba a otevírá se prostor pro individuální
zklamání. „Kdo mluví o štěstí, má často smutné oči“, napsal Louis Aragon.
Umělci zastoupení na výstavě „Zklamání z ráje II“ citlivě vnímají dnešní
svět v jeho sinusoidě, vzestupných i sestupných tendencích, které jsou spolu
neoddělitelně spjaty a dají se přirovnat k pohybu srdce či k fázím dechu.
Malíř Jan Gemrot, fotograf Martin Kámen a sochař Ondřej Oliva očišťují
zkomercionalizovanou představu krásy a pracují s ní v její různosti jako
se základním formotvorným prvkem. Svými díly aktivizují naši ohlušenou
senzibilitu, nechávají zaznít rezonance současnosti s tušením vratkých hlubin.

Jan Gemrot /1983/ vytváří obrazy silného emocionálního náboje, v nichž
nezaměnitelným kreativním způsobem mapuje fenomény konzumní společnosti
ve vztahu k sociálním a psychologickým dopadům na člověka. Dospívá k
vzácně vybalancovanému vztahu intuitivního tvůrčího přístupu s vyspělou
technikou malby na poli precizní hyperrealistické a realistické malby s jejími
přesahy k abstrahovanému detailu a tašistické skvrně. Dlouhodobě ho umělecky
zneklidňuje téma života a smrti, které ztvárňuje v různých mezních polohách.
V souboru pláten „Puberta“ (2009-2011) vyšel ze slavného Munchova obrazu,
ale nově ho koncipoval v rovině aktuálních problémů úniků z tíživé reality
jako demonstrativní sebevraždu mladé dívky. V dílech „Puberta 2“ (2010)

a „Puberta 3“ (2011) řeší vztah psychologicky vyhroceného figurálního detailu
s estetikou odlesků plastového pytlíku na chladně opalizujícím pozadí. V
cyklu „Ikebana mortis“ (2010-2011) se na otázku smrti dívá smířlivěji, fascinuje
ho reinkarnace a zachování energie přeměnou do jiné živé formy. Jan Gemrot
buduje v bezčasém, neohraničeném prostoru monumenty lidskosti.

Martin Kámen /1982/ si dokázal přesvědčivě najít hlavní oblast své umělecké
tvorby v inscenované figurální fotografii s důrazem na silné vizuální i obsahové
vyznění díla. Jeho velkoformátovými fotografiemi je divák zasažen, okouzlen,
podmaněn. Originálně propojuje fotografii a malířství v „remacích“, kdy
umělecká díla minulosti využívá jako předobrazy a integruje do nich aktuální
otázky a témata. Druhá linie koncepčních úvah ho vede k novému zpracování
historických a mytologických příběhů, jež se mohou stávat paralelami
současnosti nebo poukazovat na dnešní odlišnou interpretaci. Jeho cílem je
dosažení vybroušené estetické i technické formy, kterou v rovině významového
poselství postupně odstínil i kritickým tónem. Na svět idealizovaných příběhů
s „happy endem“ poukazuje ve svém ztvárnění námětu pohádky o Šípkové
Růžence (2010), jejíž původní verze ze 16. století končila tragicky. Řecký
mýtus o Endymiónovi a Seléné ztvárněný v obraze francouzského klasicisty
Anne-Louis Girodet ho inspiroval k remaku (2010), který neústí do příslibu
šťastného života, odpovídá více syrové realitě, je vystřízlivěním z ráje. Příběh
o nevěrné manželce krétského krále Mínóa pojal autor v díle „Pasifaé“ (2010)
jako paralelu současných narušených citových vztahů. Fotografie „L´École
de Platon“ („Platónova škola“, 2008), komponovaná podle obrazu belgického
symbolistního malíře Jeana Delville, předkládá ideální, harmonickou a
myšlenkově hlubokou formu komunikace, mezilidského souznění, které dnešní
doba často postrádá.

Ondřej Oliva /1982/ tvoří vizuálně působivá prostorová díla a světelné
objekty. Usiluje o krásnou formu, jejíž obsah je čitelný i pro nezasvěceného
diváka. Vychází z vlastních prožitků a životních zkušeností, ale pracuje i
s odkazy k historickým slohům (např. v komorních objektech relikviářů
inspirovaných gotickou a barokní architekturou – „Gothic“ a „Barok“, 2009).
Experimentuje s různými materiály, které vybírá tak, aby pro danou realizaci
byly tím nejlepším výrazovým prostředkem. Odlitím papírových košíčků
servírovaných pod dezerty realizoval objekt „Zakázané ovoce“ (2010), v němž

prvotní hřích lidského pokolení transponoval do ideje posledního pokušení při
dnešních gastronomických „orgiích“. Jindy autor vychází z povahy nalezeného
materiálu, který podněcuje jeho imaginaci a dává impulz ke vzniku díla.
Vzniká monumentální plastika ze skleněných trubek „How does it feel“ (2010)
vyvolávající otázky, zda křehký klíč dokáže otevřít brány vytouženého ráje.

Rea Michalová