Blanka Nováková, Paulina Skavova
FIELD AND GAME
12. 2. – 14. 3. 2014
Stalo se dobrým zvykem, původně snad i z praktických důvodů, konfrontovat na výstavách malířskou a sochařskou tvorbu. U některých takových spojení, daných kurátorským výběrem, jsem byla velmi příjemně překvapena, jaké kontrasty a jaká souznění při tomto (částečně i racionálním) rozhodnutí vznikají. Jedním z velmi povedených příkladů je současná výstava, spojující dvě přední autorky dvou klasických médií: sochařku Paulinu Skavovou (1976) a malířku Blanku Novákovou (1985). Obě jsou absolventky AVU v Praze. Paulina Skavova studovala v letech 1997-2002 v Sochařském ateliéru prof. Karla Nepraše, v roce 2003 diplomovala v Intermediálním ateliéru prof. Milana Knížáka. Blanka Nováková studovala v Ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana, kde absolvovala v roce 2012. Důkazem jejich talentu a úspěchu je i fakt, že obě jsou svými klíčovými díly zastoupeny v Národní galerii v Praze a v dalších významných sbírkách.
Název aktuální výstavy „Field and Game“ odkazuje k určitému druhu anglické „outdoorové“ zábavy, jako je např. sportovní střelba, lov drobné zvěře spojený se společenskou událostí, piknikem. S nadsázkou vyjadřuje hlubší spřízněnost vnitřního světa obou autorek, jejichž existencionálně laděné dílo nezřídka reflektuje momenty „osudových her“ a svědčí o fascinující provázanosti lidské a zvířecí říše.
Paulina Skavova je etablovaná autorka, která svým vyhraněným tvůrčím přístupem aktualizuje tradici českého figurálního sochařství pro současnost (i tím, že její tvorba má řadu přesahů – směrem ke konceptu, performanci apod.). Pro tuto prezentaci připravila velmi ucelený soubor polopostav a byst žen v masce muflonek a kozlic, velmi citlivě transponovaný na své „alter ego“. Tuto sérii považuji za velmi významnou, a to jak celkovou kvalitou, tak provedením. Autorka zde dosahuje nové úrovně zpracování díla. Pozitivní vývoj je proces, který se zdokonaluje se zkušenostmi a lze jej u umělkyně tohoto typu předpokládat. Nicméně největším přínosem byl pro mě velmi nenápadný humor, na který jsem v autorčině tvorbě nebyla běžně zvyklá. Skavova se tu pouští do jemné sebeironie a nahrává téměř koketní komunikaci mezi divákem a dílem. Jako by se sdělení, které mělo být původně tak vážné, transformovalo určitým nadhledem a velkorysostí v capriccio, rozmar, v zamyšlení se nad bohatstvím života. Je to nová fazeta v Paulinině tvorbě, obohacující její sochy o další plán, jímž se stávají lidsky mnohem sdělnější.
Blanka Nováková je mladou umělkyní, která mě vždy nejvíce zaujala vytříbeností svého malířského rukopisu a něžnou citlivostí, se kterou zpracovává zvláštní a nečekané interakce z univerza zvířat a lidí. Proto jsem byla nyní velmi příjemně překvapena novým souborem „funerálních“ portrétů, které představují pro autorku dosud nejkonceptuálnější projekt, a přesto zvládnutý na vynikající úrovni. Tématem není jen odcházení, smrt, ale i jistá potřebnost paměti osvobodit se od toho, co bylo, zanechat nám vzpomínku, redukovanou na svou emocionální hloubku. Určitou pokoru, která námět provází jak ve volbě formátů a neokázalém zpracování, promítla Blanka do velmi vyrovnaného a kompaktního celku. Lze k němu přiřadit i plátno „Sedm trpaslíků“, které myšlenku minulosti a vzpomínek posouvá do ještě hravější a úsměvnější roviny. Současně mě v dalších dílech upoutalo, jak autorka dokázala reflektovat křehký moment rovnováhy přírody, ohrožované téměř abstraktním vlivem lidské přítomnosti.
Rea Michalová