Alexandra Atlasová & Kateřina Strach Tichá

„TICHÁ ATLASOVÁ“
12. 1. – 10. 2. 2017

Stalo se dobrým zvykem konfrontovat na výstavách malířskou a sochařskou tvorbu. Mimořádně harmonické a velmi jemné spojení dnes prezentovaných obrazů a objektů jako by již naznačoval poetický název výstavy „Tichá Atlasová“, který přitom hned nemusí evokovat příjmení dvou zastoupených autorek. Ráda bych tu citovala slova Alexandry Atlasové, když mi vysvětlovala, proč zvolily tento titul: „Je to proto, že na AVU jsme s Katkou Tichou byly nerozlučná dvojka; naše paní vrátná vždy, když nás viděla a zapisovala příchody, podotkla: ‘ááá Tichá Atlasová je tady!’. Tak proto, máme se moc rády.“ Obě absolventky Intermediálního ateliéru prof. Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze přitom spolu v této formě ještě nevystavovaly. Jedná se tedy do jisté míry o premiéru, na níž se ojedinělým způsobem setkávají dva komplementární tvůrčí přístupy, bezelstná, syrová exprese v dílech Alexandry Atlasové a meditativní, esteticky vybroušená forma objektů Kateřiny Strach Tiché.

Plátna Alexandry Atlasové (*1981 Revúca, Slovensko; 2007-2013 AVU, Intermediální ateliér prof. M. Knížáka),  pohltí diváka mimořádnou emocionální hloubkou. Autorka velmi jednoduchou, rudimentární formou bez stylizace zachycuje své velmi nevinné a čisté fantazie. Mají vždy figurativní povahu, jsou vázány na člověka, zvířata nebo na různorodé metamorfózy mytologických bytostí, inspirované například „Proměnami“ Publia Ovidia Nasa. Tyto „poctivé“ obrazy, propojené divokostí zírajících očí, vznikají chvatnou, spontánní malbou, jako odraz představy precizně ustálené v autorčině mysli. Alexandra Atlasová má pro mě jako malířka neobyčejnou cenu v tom, že nikdy nepředstírala virtuozitu projevu, ale že se jí pod rukama samovolně rodí úžasná exprese, která ji zbavuje nutnosti vysvětlovat významy.

Kateřina Strach Tichá (*1987 Čáslav; 2007-2013 AVU, Intermediální ateliér prof. M. Knížáka, stáže v ateliéru Figurálního sochařství prof. J. Hendrycha a na VŠUP v ateliéru K. O. V. doc. E. Eisler) potvrzuje touto výstavou své kvality zkušené sochařky, která si může dovolit minimalistický koncept. Její tvůrčí přístup mi do jisté míry asociuje důkladnou práci archeologa, který z útrob dávnověku vynáší na světlo světa předměty, jimž teprve dodatečně bude nutno přisoudit funkce. Autorka často ponechává konečné rozřešení významu na individualitě každého pozorovatele tak, aby byl nucen ve věcech skrytý význam nebo funkci sám hledat – i když to neznamená, že ji musí automaticky vždy najít. Kateřina Strach Tichá navozuje v aktuální instalaci zvláštní spojení protikladem komorních a monumentálních forem. Nenápadnost delikátních papírových reliéfů (Z cyklu Předměty k uctívání) a technicistních Nástrojů z patinované sádry je záměrně kontrastována s rozměrnými sochami připomínajícími kamenné chrliče, jež jsou však transponovány do mnohem pomíjivějšího materiálu – papíru. Objekty Kateřiny Strach Tiché jsou brilantně promyšlené i formálně zpracované, jsou silné i křehké jako ona sama.

Rea Michalová