Vladimír Větrovský
Organická věž
Galerie v Jindřišské věži, 2. 10. – 15. 11. 2009
Vladimír Větrovský (1977), absolvent malířského ateliéru prof. Michaela Rittsteina na AVU v Praze, patří k výrazným osobnostem koloristicko-expresivní linie české malby. Vyniká výjimečnou mnohostranností uměleckého vyjádření. Šíře jeho tvůrčího rejstříku vyplynula ze studia na AVU, DAMU a také předtím na SUPŠ, oboru uměleckého zpracování kovů. Osvojil si mnoho výtvarných technik, experimentoval s materiály a jejich kombinacemi. Kromě klasické malby, kresby a grafiky, je Větrovský autorem prostorových objektů a soch, filmu a divadelních představení na hranici performance a karikaturního divadla. Zatímco narativní složku přesouvá spíše do filmu, figurální do soch, v obrazech zachycuje to, co vidí a prožívá a „přefiltrovává“ svým intelektem a temperamentem.
Malba má v jeho díle dominantní postavení. Je projevem citlivého vnímání přírody v širším smyslu slova. Vychází z reality, ale ta se transformuje a prolíná s abstrakcí. Charakterizuje ji expresivní, suverénní gesto, důraz na práci s hmotou barvy a jejím úderným tónem jako induktorem emocí a významů. Zrcadlí i umělcovu zkušenost ze stáže v Drážďanech, kdy se důkladně seznámil s tvorbou malířů tzv. „Leipziger Schule“ (Bernard Heisig, Werner Tübke, Wolfgang Mattheuer), expresionistů drážďanské skupiny „Die Brücke“ ad. Kompozičně klade důraz na prostor a jeho traktaci, jež obraz otevírají divákovi. Světlo navozuje emotivní ladění celku. Autor pracuje zpočátku spontánně, ale jak říká, „v určitý moment je třeba proud podvědomých impulzů nasměrovat tím správným směrem“.
Z tématického hlediska: krajina byla Větrovského východiskem a tvoří i bázi jeho současné tvorby. Přírodní motivy a jejich volné variace mu skýtají možnost k živelnému malířskému projevu i k uvědomělému komponování strukturovaného celku. Vedou až k abstraktnímu výrazu. Zátiší mají absurdní existenciální nádech a figury, jakési fantomy, se nám pokoušejí sdělit skrytá poselství. Nejedná se však o neslučitelné polarity, ale o paralelní, komplementární linie. Malíř sám se o tom přesvědčil při shlédnutí výstavy Gerharda Richtera, jehož výtvarný projev je širokospektrý.
Současná výstava, nazvaná „Organická věž“ podle cyklu obrazů z roku 2009, prezentuje Větrovského především jako krajináře. Vývojově hrály zásadní roli jeho pobyty v přírodě a tvorba v plenéru. Již v době studia na DAMU se spolu se svými kamarády vydal malovat do Provence ve Francii, po stopách Paula Cézanna.
Krajinu buduje na základě barevných a formálních vztahů z jednotlivých elementů či fragmentů. V obraze „Duna“ (olej/plátno, 165×210 cm, 2007) pracuje s organickou strukturou, klade vrstvy barev na sebe. Jejich vzájemným prolínáním vytváří prostor a kompozici sceluje. Balancuje na pomezí reálného zobrazení a abstrakce. „Opravdu rád se pohybuji na hraně“, dodává sám autor.
Tvarosloví, které používá, se stává autonomním slovníkem jeho vlastního světa a postupně se samostatně vyvíjí. Vznikají cykly imaginárních krajin a prostorů („Nepojmenované prostory“, 2006; „Geodiversitní krajiny“, 2007). V díle „Soukromá krajina I“ (akryl/plátno, 190×205 cm, 2008) začíná již proces výstavby „organické věže“ (cyklus „Organická věž“, 2009), jakési biologické „shrumáže“, která vytváří podloží pro vznik dalších kultur. Symbolizuje cyklus vzniku a zániku a opětovného zrodu.
V některých dílech z roku 2009 se Větrovský zcela osvobozuje a dovolí si i De Kooningovský gestický rukopis („Untitled 2-09“, akryl/plátno, 130×90 cm, 2009). Vize krajiny ustupuje do pozadí, jedná se o nekonkrétní prostor barevných komponentů a linií. V jiných obrazech se naopak setkáváme s vymezováním jednotlivých prvků, jimiž jsou uskupení kamenů, skal, stébla trávy, dovádějící nás až ke hvězdným galaxiím.
Vladimír Větrovský vyzývá diváka k cestě tímto novým prostorem. Učí nás jistému druhu setrvání. Je to setrvání, kterým pronikáme do jeho autonomního světa. Současně nám poskytuje dostatek pocitu volnosti k vlastním asociacím a promítnutí sebe sama do tohoto imaginárního univerza.
Rea Michalová