Letní koktejl 2010
30. 6. – 3. 9. 2010
Současnou českou výtvarnou scénu charakterizuje široké spektrum uměleckých přístupů, které ve své tvorbě uplatňují autoři mladé a střední generace. Tato škála sahá od rozvíjení principů klasické malby, s reflexí nové postmediální kultury, přes koncept, instalaci a využití nových médií. Ukázalo se, že i v dnešní době, kdy na nás útočí „agresivní“ vizuální informace ze všech stran, tradiční výtvarné prostředky, malířství a sochařství, neztrácejí na přitažlivosti (jak pro tvůrce, tak pro diváka). Postupné odkrývání jednotlivých významových vrstev obrazu mírní zrychlené tempo doby a možná na chvíli zastavuje tok neúprosného času. Dnešní malíři volí výrazový slovník, jenž odpovídá jejich osobní jedinečnosti a individualitě. V tomto „kaleidoskopu“ je každý jen sám za sebe, musí obstát silou své umělecké výpovědi. Zároveň tvoří jeden ze „střípků“ proměnlivého, polyvalentního celku, v němž lze přesto rozeznat určité tendence, vyplývající z vlivů uměleckých škol a jejich ateliérů, z generační příslušnosti a konvergence uměleckých cílů.
Výstava LETNÍ KOKTEJL vychází z poststrukturalistické představy umění jako otevřené struktury, struktury, která je v pohybu, která se děje. Jinak řečeno, odvolává se na pojetí umění jako „jazykové hry“, jež stále přichází s nečekaným. Proto také nepreferuje jedno kurátorsky vymezené téma, ale nechává prostor pro obsahovou i formální pluralitu výtvarných sdělení prezentovaných umělců.
V osobitých dílech Romana Franty (1962) se „zabydleli“ brouci, kteří se v různých kontextech a konotacích stávají základním stavebním prvkem překvapivých obrazových kompozic. Jan Gemrot (1983) odhaluje psychologii člověka v mezních situacích a jeho brilantní malířský rukopis souzní s precizností umělecké myšlenky. Exaltované a apelativní obrazy Martina Gerboce (1971) jsou provokativními hesly, sondami do dezintegrujícího se světa v důsledku deformované politiky, sociologie, psychologie. Patrik Hábl (1975) spojuje ve svém meditativně odstíněném díle percepci přírodního světa se svou vnitřní vizí a dospívá až k abstrahovaným, poeticky křehkým kompozicím barevných soustav. Jakub Hubálek (1983) rozvíjí své kresebné východisko v obrazech interiérů a ve figurálních kompozicích, v nichž analyzuje svět „teenagera“ s jeho postoji, preferencemi a ideály. Svébytná stylizace a monochromní zelená barevnost podtrhují intenzivní psychologický účin obrazů. Jakub Janovský (1984) na sebe upoutal pozornost realizacemi figurálních, „delirantních“ nástěnných kreseb v opuštěných objektech i prostorech galerií a podněty z art brut, graffiti a dalších fenoménů (tetování) reflektuje také v malířské tvorbě. Martin Krajc (1984) buduje velkorysým, expresivním, živelným malířským rukopisem nový časoprostor, v němž ožívají náznaky příběhů a otevírají se možnosti nových asociací. Alena Kupčíková (1976) svými unikátními, subtilními „Chlupaticemi“, „kresbami“ z chloupků intimního ženského a mužského ochlupení a zvířecí srsti, otevírá nové horizonty ženského pohledu na erotické téma v umění, v protikladu s dříve dominantním mužským pohledem. Problematiku krásného obrazu i estetiku „divnosti“ zpracovává bravurní, hyperrealistickou malbou s rozsáhlým tématických rejstříkem Marek Slavík (1982). Doménou Petry Šimkové (1976) je experimentální fotografie, v níž sugestivní a magickou hrou světelných kontrastů zpracovává téma mizení a opětovného nalézání sebe sama. Transponuje klasickou fotografii do nových sfér. V hyperrealistických a realistických, mistrně podaných figurálních kompozicích uplatňuje Markéta Urbanová (1978) smysl pro monumentalitu a bohatství symbolických významů. Paralelně se její křehká citlivost reflektuje v krajinomalbě, kterou nově pojímá v rovině kontrastního výtvarného spojení. Malba je pro Šimona Vahalu (1978) jednou z více oblastí, v nichž rozehrává svůj mnohostranný výtvarný talent. Podněty z objektivní skutečnosti a psychické zkušenosti přetavuje v přesvědčivou sumární vizi. Citlivá a nezaměnitelná malířská poetika krajinného či figurálního tématu obrazů Jaroslava Valečky (1972) směřuje k symbolistní výpovědi a je nesena sofistikovanou hrou barvy a světla. Malba Pavla Vašíčka (1979), rozpínající se mezi póly expresionismu a realismu, se vyznačuje suverénním malířským přednesem, velkorysým gestem až barokního charakteru, i smyslem pro detail. Subtilní, civilně věcné a jemně ironické dílo Jana Wolfchena Vlčka (1977) je neodmyslitelně spjato se zájmem o vojenství a pyrotechnické rituály a vyjadřuje jeho bytostně humanistický postoj.
Rea Michalová
Katalog k výstavě k dispozici v galerii.